Nejistota a potíže mohou poskytnout víc síly

Dá se říci, že dneškem jsem ukončil asi cestování. Tedy dovolenkové. Vrátil jsem se z poutě v sobotu, v neděli jsem odpočíval doma, včera jsem vyrazil do Horního Štěpánova s Radkou, abych navštívil Luterovy. 

Byl to velmi zajímavý čas, který jsem tam strávil, nakonec Honza s námi jel k zubaři do Lovosic. Takže jsem si ho užil. Radka se divila, jeho energii, protože ode mne slyšela po jakém je úrazu, ale to už je jen stín toho, co si pamatuji já. Inu, úraz páteře, po které člověk ochrne, pak se sice jakž takž vzpamatuje, nikomu nepřidá. Ale jsem rád, že je na tom, tak jak na tom je. Mohlo by to být horší, nebo už mohl být roky mrtvý.

Dovolenou mám do konce týdne, hodlám si skutečně odpočinout, čekají mne náročné časy, které asi rozdělím mezi terapii a divadlo. Takže odrážím všechny pokusy se nechat zatáhnout do pracovních záležitostí, pokud opravdu nejde o život. Zatím jsem nic takového u nikoho nezaznamenal. Právě u Luterů jsme s Janou vzpomínali na ty časy, kdy vlastně Honza ve své touze pomáhat druhým, se vyčerpával víc než skoro mohla Jana snést. My co jsme u něj tehdy byli v terapii, jsme samozřejmě brali, co se nabízelo, ale už tehdy jsem měl pocit, že není dobře až takhle se napínat a přepínat. Vlastně ho ten úraz zastavil a on musel se skutečně zastavit.

Později, když jsem začali sám s terapii, jsem se rozhodl, že tímhle způsobem se prostě chovat nebudu. Budu si hlídat, abych nešel až na doraz, nechám si nějakou rezervu a jít na hranu bude opravdu jen výjimka. Zatím si to těch 22 let, co dělám terapii hlídám. Volno je volno, dovolená je dovolená a vlak pře tyhle věci nejede. Honza se zranil při práci s pacienty a nejhorší na tom bylo, že nakonec všichni, co pro něj mohli a měli něco udělat, od něj tehdy dali ruce pryč a nechali ho sobě samému.

Hodně jsem povídali o těch dávných časech klubu „Z.” Vlastně ta skvělá minulost je co Honzovi zbylo, plus přátelství některých lidí, ale tak nějak mám pocit, že si zasloužil víc. On a docent Skála, plus Jirka Růžička byli asi tři nejdůležitější chlapi v mém životě. Hodně mě ovlivnil, hodně nasměroval, nakonec byl jsem jediný, kdo pokračoval v tom, co se pokusil těm lidem předat už tehdy.

Dělám tu terapii jinak, tak trochu jsem převzal takový ten model té socioterapie, zase jinak, ale pořád vycházím z toho základu, co jsem dostal v těch letech 1984-1988, co jsem byl u něj v terapii a pak následně v tom, co jsem viděl, jak se vyrovnával s tou strašlivě v jeho neprospěch změněnou životní situaci. Na vysvětlenou, utrpěl úraz míchy a vlastně od té doby se jeho život skládá z rehabilitace a pokusů se zapojit do běžného života. Což se mu docela dařilo. Pochopitelně v rámci možností, které takový úraz poskytuje.

Hodně mě i Radku zasáhly ty příběhy, které vyprávěl o svém otci, vůbec jsem netušil, že to bylo docela smutné a dramatické. Probírali jsme rodinné historie. Ty nejsou vždy veselé. Jen občas. Ale byl jsem rád, že jsem ho i Janu viděl, protože není už skutečně mladík a v takových případech se nemá váhat. Už několikrát to s ním bylo nahnuté, ale zatím se vždy vylízal. Jenže nechtěl jsem riskovat, že bych něco propásl.

Když jsem v sobotu odjížděl z Krásné Lípy, byl jsem spokojený. Co jsem si předsevzal, jsem splnil, sice hodně unavený, i když těch kilometrů rozhodně nebylo tolik, kolik v minulosti. Možná, že to nakonec ještě nějak půjde abych si i příští rok mohl zas trochu vyrazit do světa pěšky. Z té fyzické únavy jsem se dostal poměrně rychle, mentálně a duševně jsem opravdu odpočinutý. Jak dlouho mi ta energie vydrží nevím, ale doufám, že jako každý rok až do příští dovolené.

Tedy pokud opravdu neskončím pracovní poměr a nebudu se už jen věnovat terapii na volné noze. Tak abych nebyl zcela chudý a bez jakékoliv činnosti. Zatím nemám v úmyslu si užívat důchodu bez práce. Ale do budoucnosti nikdo nevidíme a jestli mohu něco maximálně udělat, tak se pokusit aby mě ta činnost posilovala, nikoliv ničila. Nassim Taleb má pro tohle výraz „antifragilita.” Což je stav, který spočívá v tom, umět se vyhnout nejrůznějším nebezpečím, využít přiměřenou nejistotu a stres ve svůj prospěch, tak aby tyhle faktory člověka činili antifragilním.

Jistě, nikdo se nevyhneme potížím, ale fakt je, že přiměřené potíže člověka formují v jeho prospěch. Putování pěšky skutečně poskytuje rizika, stresory a potíží dost a dost, ale vždy, když jsem podnikl takovou cestu, cítil jsem na konci cesty, jak jsem na tom fyzicky i mentálně mnohem lépe. Každá zvládnutá překážka tohle dává. A být antifragilní právě znamená, lepšit se díky té zátěži, nejistotě, umění vyhnout se nadměrnému riziku, žít bez dluhů, což poskytuje svobodu, umět těžit z potíží a nejistoty. Protože tyhle stavy člověka nutí hledat další výhodné možnosti pro sebe.

Nassim Taleb na tohle téma napsal tlustou knihu, ale myslím, že neobjevil Ameriku, jen zformuloval dost zajímavých myšlenek a pohledů na život. Nakonec on sám to říká, že lidé dělají, něco co funguje aniž by museli nutně tušit proč to funguje. A prospívá jim ta činnost.

Když začínajícím abstinentům roky říkám: „vyhýbejte se spouštěčům, naučte se rozeznávat rizika, nehrajte si na hrdiny a nelezte do obtížných situací, které vás mohou semlít, zkoušejte ale zvládat nejistotu a přiměřené riziko.”

Říkám jim jinými slovy: ”Pak budete žít podle svých představ, budete odolní a jsou věci, vůči kterým nikdy nebudete odolní, ale pokud se jim umíte vyhnout, přežijete. Základ je přežít, pokud člověk přežije, má šanci být skutečně odolný, vytrvalý, díky postupnému tréninku. Jo, tyhle a jiné další věci mě tak během té pouti napadaly.

Nakonec, to že jsem bez újmy na zdraví a nakonec v lepším stavu, než jsem vyšel, došel tam kam jsem dojít chtěl, tak jen díky tomu, že jsem zažíval přiměřenou námahu, zvládal přiměřená rizika, občasná nejistota a stres, mě nutily hledat nejlepší a nejvýhodnější řešení pro danou momentální situaci. Jo jo.