Nadržené a nedočkavé

Mistr Botka vytvořil další svou skvělou obálku, pro mou knihu „Paradox abstinence/Jolana.” Nikdy nevím, co udělá, ale vždy mám pocit, že mi ten chlap vidí do hlavy a ví, co chci. Občas se autoři prostě potkají. Přitom jsme se nikdy neviděli. Komunikujeme přes internet. Kdysi mi ho dohodila Jana Krupičková. Napřed jsem byl nedůvěřivý, jenže dnes si neumím představit, že by obálku dělal někdo jiný.

I má láska, která má vzdělání v tomhle směru, je skvělá kreslířka, jak jsem zjistil, tak řekla, „tohle je skutečně mistrovské.” Jo někdy si říkám, že mám kliku. Co se těhle věcí týče, tak určitě. Na knížkách sice nezbohatnu, něco na nich vydělám, ale když se dívám jak jsou krásně vypravené, říkám si. Něco hezkého tu zůstane.”

Mám rád krásně vypravené knížky, radši vydám vázanou, méně výtisků, ale musí být hezká. Nechci brožované. Jsou laciné, jsou možná praktické, jenže ani při čtení, ani v knihovně to není ono.

Velikonoce pomalu končí, tedy Velikonoce ne, jen ty sváteční dny, sice dnes je právě ten den, kdy správní muži putují od domu domu, od bytu k bytu a řežou a řežou, co se do těch ženských vejde. Se stoupající hladinou alkoholu v krvi klesá opatrnost a některé tu pomlázku skutečně odnesou.

Ale je to zvyk, sice jak vykládají feministky, barbarský zvyk, jenže zvyky se prý mají dodržovat. No, abych ale pravdu řekl, naposled jsem držel v ruce pomlázku před dvaceti pěti lety v Karlových Varech, kde jsem byli s mou nastávající ženou u její matky, ráno jsem jsem se vyplížil z ložnice, vzal pomlázku, co jsem měl uschovanou a Petra dostala na holou. Nestačila zdrhnout. Ale jen tak zlehka. Od té doby jsem pomlázku do ruky nevzal. Ani nevím proč?

Zvyky jako líbání pod rozkvetlým stromem, aby dívka neuschla, dodržuji ale dodnes. Jsou to hezké a potřebné zvyky. Konečně, kdo by chtěl mít doma zapšklou, uschlou megeru? Já tedy ne. Četl jsem takový článek, na který dal někdo odkaz na FB, že se muži nechtějí milovat se svými krásnými ženami. Řešila to tam psycholožka, vysvětlovala to tím, že prý jsou ty ženy moc iniciativní. Moc emancipované. Já myslím, že to nebude emancipací, ale většinou jen tím, že dost často je „bolí hlava,” tak nic a když je nebolí, tak se zase nezdráhají. Nezdráhají a chtějí všechno hned a nejméně třikrát za sebou.

Jenže, jak jsou nadržené a rozjeté, jdou na věc zpříma, chlap se ani nelekne, spíš je otrávený, protože většina žen má takové náhlé nápady, vždy, když je chlap v řešení něčeho zajímavého a sex zrovna v tu chvíli není jeho priorita. Bych řekl já. Většinou mám na tyhle děje a události odlišný pohled, než třicetileté psycholožky, co většinou hledají problém kde není a kde je, tam ho nevidí.

Jsou většinou přesvědčené, hlavně zpočátku své kariéry, že vědí všechno nejlépe, nebo alespoň se tak chovají, jenže život a klienti je dost často a dost rychle vyvedou z omylu. Některé se vdají, pořídí si děti a dost rychle změní svůj pohled na ideální vztah. Dokonce i některé přestanou psát ty úžasné články do ženských časopisů a ženské weby. Začnou přemýšlet o tom, jak to v životě je, a to jim prospívá.

To že si lidé, co nemají děti, dost těžko umí představit, jak taková rodina funguje je obvyklé. S tím ani nějak problém nemám, ovšem, když slyším mudrovat mladé kolegyně o tom, co by měli lidé ve vztazích dělat, jak vědí a znají všechna řešení, pak se raději vzdaluji. Neb vím, že pokud se sami nepřesvědčí, že jejich ideální modely komunikace nefungují, spíš přinášejí jen potíže. Případně se jim pokusím vysvětlit, že nikdo odchodem od rodiny většinu svých problému nevyřeší, ale spíš si je udělá. Jenže takové mé vysvětlení u kolegyň většinou úspěch nemá.

Ony ve svém nadšení jsou navyklé chtít řešení hned, rychle a navždy. Sice říkají něco jiného, jenže tomu co říkají, samy nevěří, natož aby se podle svých řečí chovaly. Znám jich několik, co se takovému obrazu vymykají, jenže ty nejsou ani mladé, ani rozvedené, ani bez dětí. Ty už vidí život ve vztahu trochu jinýma očima. Podstatně méně, pokud vůbec, volí nějaká radikální řešení pro své klienty.

Mladí psychologové tak radikální nebývají. Asi vidí svět trochu jinak, než ty úspěšné, emancipované ženy, co jsou hned se vším hotovy, aby pak zjistily, že hotové jsou, někdy docela úplně. A život se nevyvíjí podle jejich představ a jde si svou cestou a pokud nějaká řešení, tak jen tak trochu, opatrně a raději méně, než více.

Jo v sobotu jsem zase sledoval herce, kteří nacvičují mou hru, jak jim to krásně jde. Měl jsem režisérské komentáře, neb režisér zatím žádný není, ti co slibovali mají starosti jinde, ale prý mě ve štychu nenechají. No bude stačit, když se aspoň kouknou takže jak už to v životě bývá, zřejmě si budeme muset poradit víc sami, jak budeme umět. Ale myslím, že skeč dáme dohromady a nebudeme se muset stydět. Když už budu mít krásně vypravenou knížku, tak zahrajeme i ten příběh „Fagot a Yesterday.” Příběh o lásce naději a smrti.

Naučil jsem se řádně zacházet s ssh, což je dálkové připojování, zjistil jsem, že Midnight Commander je k tomu perfektně přizpůsobený a dokáže věci, které jsem ani netušil. Dal jsem si práci, prozkoumal, zjistil jsem, že se na každém okně dá připojit jiný počítač a pk lze přesunovat, kopírovat, mazat soubory podle libosti. Že už nemusím mít zálohy na různých médiich a stačí mi před každým experimentem uložit data na jeden počítač a pak si z něj stáhnout zcela pohodlně na druhý, vše co potřebuji. Jo jo, kdo hledá najde.