Než bude nejhůř

Dnes má svátek Jiřina. Jméno, ke kterému mne pojí vzpomínky na dvě ženy. Ta první byla teta Jiřina, jedna ze čtyř tátových sester, měl ještě k tomu pět bratrů a druhá, bývalá láska, která je po smrti.

Ta umřela v třiceti třech letech na rakovinu. Teta Jiřina byla takový středobod rodiny, kde se scházeli sourozenci, jejich děti, konaly se různá setkání. Byla to moudrá žena v plném slova smyslu. Udělala v životě několik málo chyb, ze kterých, jak jsem mnohem později pochopil, se dokázala poučit.

Jedna z nich byla, že si pořídila dítě za svobodna. Což začátkem čtyřicátých let minulého století nebylo zas až tak jednoduché. Druhá, že si vzala chlapa, co byl o sedm let mladší. Vydržela s ním až do své smrti, ale nebylo to lehké pro ni, jak jsem zjistil. I když Nagy, jak se mu jinak neřeklo, byl v rodině oblíbený. To jo. S mým tátou se dost často spolu opíjeli.

Teta Jiřina mne vlastně v zásadě ovlivnila ve dvou věcech. Říkala: „Nikdy si neber Jeníčku vdovu. Protože se vdovou si vezmeš ještě toho chlapa, co s ním byla předtím, a to bude pro tebe nedostižný vzor, neboli světec.” Další věc, před kterou mne varovala, moudře pochopitelně, a v níž jsem zcela a rád poslechl: „ Nikdy si neber Jeníčku starší ženskou, než jsi ty. Bude tě chtít cepovat, což ty se nedáš a jednou zjistíš, že přestane být pro tebe přitažlivá. ”

Věděla co říká. Ve své praxi jsem mnohokrát narazil na páry, kde byla žena o mnoho let starší a fungovalo to jen čas, většinou jen do ženiny menopauzy. V tomhle poslechnout mi nedalo nikdy práci. Poslechl jsem a rád. A dobře vařila, můj Bože, kolikrát mne potkala už jako dospělého a říkala: „co děláš, máš čas? Pojď uděláme si bramborák, řízek, případně něco jiného a budeme se mít chvíli dobře.” A měli jsme se dobře.

A dávala mi mnoho jiných dobrých rad, kterých jsem v životě využil a ocenil. Nahrazovala mi v mnohém matku, která bohužel kvůli své psychóze nebyla dost často schopna poradit sobě samé, natož synovi. Navíc teta Jiřina měla dar, který mají nemnozí lidé, uměla poučit, že poučení neuráželo. Jak říkám, zažila dost, dost věděla a díky ní mnohé vím o lidech.

Ta druhá Jiřina, byla o jedenáct let mladší než já, potkali jsme se v jednom ústeckém baru, když jsem stál s lodí ve starém přístavu a čekali jsme na vykládku. Zrovna se mi rozpadalo první manželství, pravdou je, že jsem nic pro jeho udržení nedělal, což byla asi jedna z mých mnohých životních chyb. Všiml jsem si dvojice mladých dam, hlavně té prsatější, která si mne prohlížela.

Dodnes si pamatuji, že jsme tam byli s Petrem Ježkem, ten už ji tehdy měl jak z praku, byl zrovna rozvedený, takže žil na plno, mě rozvod teprve čekal, takže jsem také žil naplno, konečně bylo mi třicet, noc byla vlahá, druhý den se ještě vykládat nemělo, tedy co s načatým večerem? Petr jí povídá: „Aby ti nevypadly voči.”

Měla ji také krásně prořízlou: „ jako na tebe?” odsekla. Petr se věnoval rumu, já slečně. Tedy vše bylo jak mělo být, konversace se navázala, doprovodil jsem ji domu do Všebořic, mohl jsem ji líbat, ale to bylo tak všechno.

Jo a dala mi číslo na sebe. Mobily v roce 1980 ještě nebyly, takže pevnou linku. Jestli mám zájem, abych zavolal. Že jsem ženatý, jsem pomlčel. Jak se ukázalo později, nebyla to v jejích očích vada. Trval ten románek rok, rozešli jsme se vlastně, až když jsem se rozvedl. Najednou, jak to klapalo, klapat přestalo. Hádali jsme se cestou na tanec, namíchla mě, otočil jsem se na podpatku a šel k jiné. Tu jsem si za rok vzal.

A s Jiřinou jsme se, mimo toho, kdy jsme se potkali cestou z obřadní síně a táta mi šeptal: „Hele, tamhle je Jiřina”, krve by se ve mě nedořezal, ale dopadlo to dobře, jen jsem si všiml těch slz: prý údajně šla na svatbu jedné kamarádce, jak mi po letech tvrdila, neviděli. Až za jedenáct let.

Ale tehdy, na začátku toho románku vše bylo hektické. Jak bylo u plavby zvykem, všechno bylo jinak, dopoledne jsme vyložili, odpoledne naložili, sjeli do Hřenska, odtamtud jsem zavolal, s tím, že se potkáme, až se vrátím. Pamatuji, že jsme měli plechy do Hamburku. Za měsíc jsem se vrátil, zavolal, přijela do Děčína a bylo. Jo, život šífra.

Viděli, setkali jsme se po létech zase v Ústí, už jsem u plavby nebyl, šla s mužem, podíval jsem se a ona Jiřina. Rozběhla se ke mně, její muž zíral, já taky zíral, objala mne. Pak jsme se dvakrát, nebo třikrát setkali, řekla mi, že má rakovinu hrtanu. Muž, že s ní nespí, protože má strach, já strach neměl, jenže vyrazil jsem tehdy pěšky na Gibraltar, s tím, že až se vrátím, se uvidíme. To už jsem byl znovu rozvedený. No, už jsme se neviděli. Jako většina mých vztahů, byl i tenhle o věčném loučení a setkání.

Rád na obě Jiřiny vzpomínám. Já vůbec rád vzpomínám, jak na bývalé manželky, tak i na ty mimomanželské vztahy. Každý byl nějak hezký, ne všechno se v životě povede, necítím žádnou zatrpklost. Jak říkala teta Jiřina: „Budeme se mít chvíli dobře.” Takže jsem se měl dost často dobře, dost často to nebylo zas až tak skvělý.

Ale jak se mě kdysi ptal Ota Dračka, další kamarád strojník od plavby: „Jestlipak by ses vyspal s Moby Dickem?” Což byla jedna proslavená dáma v Děčíně. Pravil jsem, že ne a zeptal se ho, jestli on jo? Odvětil: „Jedině, kdyby bylo nejhůř, ale než bude nejhůř.” Tak počkáme, až bude nejhůř. Jo jo.