A Vůdce, co je neomylný...

Položím-li někomu otázku, například, jaký má na něco, někoho názor a on mi odpoví: „Zkus o tom přemýšlet!” Pak se usměji a sdělím tomu člověku, že...

• Není pro mne tak zajímavým, abych se snažil uhádnout, co si myslí, neb nejsem čtenář myšlenek. A hádání mne nebaví.
• Nemám rád, když se kdokoliv se mnou pokouší manipulovat tímto způsobem, protože se tak snaží získat převahu.
• Tím pádem pro mne končí důvod k diskusi, když na přímou otázku, dostanu takovou odpověď.
• Většina těch, co se pokoušejí „diskutovat tímto způsobem,” je mou odpovědí zaskočena, mnozí dotčeni, co si dovoluji neposlechnout a nechovat se jak oni si přejí. Ale jejich dotčení považuji za jejich problém a klidně je nechám jejich emocím.Všiml jsem si, že se tak chovají lidé, kteří chtějí dost často něco skrýt, pokouší se přinutit ty druhé aby propadli nejistotě, hledali ty „správné odpovědi.” Které jsou správné pochopitelně určují ti, co požadují a pokoušejí se z těch správných zkoušet.V asertivitě se nazývají tito lidé: „ Manipulanty za pomoci hodnocení.” Jedním z úkolů nácviku asertivity je umění čelit manipulacím a nebrat si na sebe odpovědnost za pocity lidí, například zda jsou z mých chováním spokojeni,, nebo nespokojeni, osobní odpovědnost.Tímto způsobem ti lidé se pokoušejí získat moc. Moc, která spočívá v tom, že oni určují, co je správné a co ne. Na přímou otázku neodpoví, vyhnou se, nebo se aspoň pokusí vyhnout oné konfrontaci názorů, protože když je neprojeví, vždy jakákoliv interpretace jimi řečeného, může být hodnoceno jako špatné, interpretující označen za hlupáka, který nic nechápe.Setkávám se často s tímto způsobem u lidí, kteří si nejsou jisti sami sebou. Takže vydávají to co řeknou za nehynoucí pravdu. S nehynoucími pravdami nediskutuji. Ani je neinterpretuji. Prostě skončím diskusi a jdu jinam. Nevidím v tom člověku nepřítele, ale jen nejistého člověka, který se bojí otevřeného způsobu výměny názorů.Mohu ho chápat, mohu rozumět, že se bojí aby nebyl shledán nevědomým, což mnozí lidé mají nevědomost za hloupost, což tak není. Nevědomost mohu změnit ve vědomost, pokud nejsem přímo hloupý. Hloupý člověk, není schopen od určité chvíle nabýt více vědomostí, nebo chápat souvislosti, neb ho jeho kapacita omezuje.Hloupí lidé opakují jednu „pravdu.” stále ji dokazují, snaží se ji obhájit, vysvětlit a v těch co s nimi nesouhlasí, vidí jen nepřítele, který je chce ponížit.Chci-li sdělit, jako jsem učinil v minulém blogu, že je mi líto, když jsem na svých pěších cestách viděl ten strašlivý rozdíl, mezi zeměmi z východního bloku a západního, nešlo jen o načančaná náměstí, výlohy, nebo oblečení lidí.Ale též o atmosféru, způsob chování, myšlení těch lidí v zemích, které nepoznali tu totalitu, neuměli si ani představit problémy, které v socialismu obyčejní lidé museli řešit, ani ten věčně přítomný strach, který ležel na většině lidí v tom východním bloku, kdy co nebylo povoleno, bylo zakázáno. A o všechno se muselo žádat a čekat s napětím, zda se to smí, nebo ne. A mnozí exponenti se pokoušejí dnes o tentýž stav. Chápu lidi, kteří někam přijdou, neumí jazyk, neumí žádný jiný jazyk, než ten svůj rodný, že se cítí v té zemi nejistě, ztraceně, shluknuti mezi své, co s nimi sedí v tom autobusu, který je vyvezl na výlet, aby si prohlédli ten jiný svět, se rádi vrací někam, kde to znají, kde vědí, co chce od nich ta věrchuška, co jen převlékla kabát.Nebylo málo těch, co byli v těch devadesátých letech na tom podobně ,  jak píši výše. Nechali se manipulovat, protože neuměli jazyk, byli zvyklí dělat, co se jim řekne, nebyli zvyklí diskutovat, nechali se zaslepit buď tím leskem a nebo naprostou nedůvěrou. A mnozí z nich v tom setrvali dodnes. Jen málokterý z mých vrstevníků mluví jiným jazykem než tím rodným. Tehdy v těch devadesátých letech, kdy jim bylo kolem čtyřiceti, měli pocit, že už to nestojí za to se něco učit.Naše děti už si více poradily. Ano, mnozí moji vrstevníci začali podnikat, podnikali v tom, co znali, někteří se pustili i do neznáma, což je obdivuhodné, mnozí jak je obvyklé zkrachovali, a byli plni pocitu nespravedlnosti oproti těm, co uspěli. Život se vracel do normálu, tak jak to ve svobodné společnosti chodí.A teď ti mnozí moji vrstevníci trpí pocitem nespravedlnosti, chtějí aby se o ně někdo postaral, aby se někdo o ně postaral a udělal pořádek. Nic se nenaučili a čekají, že je někdo pochopí. Takového najdou hravě, co je pochopí a využije. Přesně tím nejasným způsobem, jaký jsem uvedl na začátku je nechá hádat a bude určovat ty správné odpovědi. Takové, jaké mu budou vyhovovat a on z těch bezradných bude těžit.Bude se tak chovat, a bude se pokoušet omezovat ty, co se co sebe umí postarat, nepotřebují spasitele, jsou ochotni nejen cestovat, učit se jazyky, ale i riskovat. Riskovat aby se měli lépe a nemuseli čekat na ty spasitele, co rozdávají z cizího a toho cizího jim za nehty zůstane nejvíc pro sebe. A dokážou své chování ještě vydávat za obecné dobro těch druhých.A za nimi se seřadí všichni ti, kteří podle svých představ neuspěli. Mající pocit, že za jejich neúspěch někdo nese vinu a má odpovědnost za jejich štěstí, které jim nedopřál. A „Vůdce,” co je neomylný je dovede do Eldoráda. Klasická manipulace. Jo jo.
•