Žák se připravuje vlastní prací

Pátrám, pátrám, hledám, pročítám a nacházím. Potvrzuje se staré pravidlo, které jsem četl v moudré knize Andre Van Lysbetha: „Když je žák připraven, učitel se najde!”

Tedy jsem objevil další, velmi zajímavou lékařku s neortodoxními
názory, co se medicíny týče, nositelku zlatého bludného kamenu,
Ludmilu Elekovou. Pominu její názory na očkování. Očkovaný už jsem,
s tím nic neudělám, a dal jsem si práci si vyslechnout její názory,
které veřejně prezentuje. Plus si přečíst její postoj medicíně,
která je z jejího hlediska dost často škodlivá.

Na následujícím odkazu Co vám lékaři neřeknou jsem slyšel mnohé, co jsem slyšel jinde a
spoustu nového k tomu. Nejsem lékař, nebudu tvrdit, že paní doktorka
má, či nemá pravdu, jen řeknu, že mne zaujala.

Pak jsem si přečetl její úvahu
na Časopis Medunka a opět. Mnohé jsem slyšel, četl, mnohé ne. V každém
případě musím říci, že paní doktorka má neotřelý způsob myšlení. Mám
rád lidí, kteří se pustí za hranice konformity. A pokud své názory
umí podávat srozumitelnou formou, pak jen lépe.

Docela si umím představit, že s tímto přístupem má popularitu,
dokonce si umím představit, že se svým způsobem medicíny má i
úspěch, nakonec jsem příznivec různých osvědčených alternativních
způsobů léčení, podobně jako bylinným přípravkům, či babským
receptům, protože většina z nic vychází ze staleté zkušenosti. Ale
netajím se s tím, že v akutních případech nemám problém navštívit
alopatického lékaře.

Docela věřím tomu a mám svou zkušenost, že kombinace obého mi
zlepšila život. Líbí se mi postoj východní medicíny, že platit by se
mělo za to, že pacient se uzdraví, nikoliv, že se do smrti
léčí. Osobně jak už jsem dal v jiných blozích najevo. K doktoru jdu
až naposled. Čemu mohu předejít, předejdu tomu způsobem života.

Dal jsem si dnes ráno k snídani pár rajčátek cherry, tvaroh s
lněným semínkem a olejem, čtyři vajíčka na tvrdo, čím déle je vařím,
tím jsou tvrdší. Kafe s kokosovým olejem a máslem, takzvané tlusté
kafe, neb mám rád kokosovou příchuť v kafi a máslo je vysloveně
zdravé pro kardiaka, stejně jako ten kousek špeku, co jsem si dal
jako zákusek.

K obědu dám dva pečené pstruhy, abych neměl hlad, pak se projdu a
poté se budu dívat na fotbal. Cvičení, na TRX, vždy když jdu kolem
něj je samozřejmost. Sem tam se na něm protáhnu, aby svaly
neatrofovaly, metabolismus díky tomu lépe funguje.

Chápu, že mnohé lékařské kapacity mají s paní doktorkou, podobně jako s doktorem
Hnízdilem, či Vojáčkem potíže. Leč na světě nejsme proto, aby druzí
s námi neměli občas potíže, ale abychom se na věc podívali z jiného
úhlu. Konečně na tom je i založená psychoterapie. „Podívej se
na věc jinak, z jiného úhlu, nebo si vyslechni jiný názor, vezmi na
vědomí jiný postoj, nemusíš se hned přizpůsobit, stačí jen
přemýšlet.”

Takhle to mám nejen z psychoterapií, ale i teologií, vírou a
dalšími „nedůležitými aspekty” lidského života. Jsem
katolík, tohle společenství je pro mne důležité, nezavírám oči před
problémy a proviněními katolického kléru, souhlasím s tím, že ti
lidé, co se provinili proti zákonu, mají být souzeni podle platného
práva, leč jak říkám, co mne osobně přináší být v tomto společenství
je víc, než ty chyby a omyly, které ta církev má, díky svým některým
nehodným členům.

A to je to důležité z mého hlediska. Co mi odlišný pohled na
medicínu přináší jako pacientovi a co mi modlitba a víra ve svátosti
dává, bez ohledu na kecy různých rádoby kritiků, kteří jen vidí
vady, ale nikoliv pozitiva. Pochopitelně, pokud se různí apoštolové
ateismu neseznámí s celým obsahem, pak jim zbývají jen nezasvěcené
kecy a poukazování na ty omyly a vady. Což je dost málo. Většinou.

Laici, pokud se seznámí s libovolnou disciplínou, mají výhodu, že
nejsou zatíženi předsudky expertů. Takže dost často vidí cestu
jiným způsobem, než experti. Tím nechci vůbec říci, že experti
nejsou třeba. Jsou, jen občas se jim může vyplatit pohled jinýma
očima. Pouze a to zdůrazňuji, je potřeba se seznámit s tím
holistickým pohledem, který uvažuje nikoliv redukcionisticky, tedy
pohled na detaily, ale celostně.

Pokud někoho bolí břicho a přijde s tím do terapie, zajímám se,
nejen co jedl, ale jak žije, na co myslí, jak spí a jaké emoce ho
provázejí. Velmi často ho to břicho přestane bolet během
sezení. Pochopitelně, pokud je to akutní břicho, což mohu i jako
laik odhadnout, neléčím ho, ale ženu k doktorovi. Neboť jsou věci,
do kterých se nesmím plést.

Ale souhlasím s názorem, že doktor, který je chronicky nemocný,
doktor, který bere antidepresiva a přitom chce léčit jiné lidi z
depresí, ten není moc v mých očích důvěryhodný. Potkal jsem pár
terapeutů, terapeutek, kteří ač sami plni problémů, se pokoušeli
dělat terapii druhým. Měli s tou terapií potíže. Neb není nic
jednoduššího, uvěřit, že pomoc druhým, může vyléčit mne. Nevyléčí.

Ti lidé, dříve nebo později pochopí, že buď musí sami nastoupit
program, který je stabilizuje, nebo toho nechat. Vyhoření, není zas
až taková legrace, jak by si jeden mohl myslet. Ona to totiž není
vůbec legrace.

Provozování terapie není autoléčba, ale velmi
náročná a vyčerpávající práce, která chce celého člověka a ten
člověk v danou chvíli musí umět vystoupit z té role a dát si třeba
to kafe, projít se a nějakou terapií se vůbec nezabývat. Koukat po
chlapech, nebo ženských se doporučuje. Případně po jiných zajímavých
zvířatech. Jo jo.