Co všechno jde ve fantazii

Pravila jedna dáma v komentáři pod mým blogem, že nejlepší věci jsou zadarmo. Reagovala na moji poznámku, že mnohá má zábava je zdarma. Nebo hodně laciná.

Cvičení, četba, psaní blogů atd. To jsou hodně laciné záležitosti, stejně jako nechat volně myšlenky plynout a toulat s e v duchu kdekoliv. Ve fantazii jde téměř vše. Vždy si vzpomenu na písničku Jiřího Suchého: „Dítě školou povinné.” Popisuje v ní jak se dítě v duchu, setrvávajíc přitom v kuchyni toulá lesem a stolice se stane medvědem.

Vždy v dětství, když jsem tu píseň v rádiu slyšel, patřila tehdy mezi hity, seděl jsem skoro vždy na stoličce v kuchyni. Bylo to moje nejoblíbenější místo a mladší sestru jsem vždy z ní shodil, když si drze sedla, kam neměla. Pak žalovala.  

Tu stoličku jsem zachoval jako dědictví po rodičích dost dlouho, až mi ji v hysterickém záchvatu rozlámala jedna z mých manželek. Byla skutečně hysterická a já v úžasu sledoval, jak rozlamuje stoličku a ještě mi v tom záchvatu říká: „A můžeš ji obrečet, že jsi na ni seděl jako dítě.” Dodnes se sám sobě divím, že jsem ji nedal pár facek.

Manželka odešla, i přesto, že jsem ji nenafackoval, párkrát v životě jsem měl pocit, že hysterku nic jiného nezastaví, ale odolal jsem pokušení. Stolička zmizela, ale fantazie mi docela zůstala. A s ní vzpomínka na rozzuřenou ženu, která je dnes celkem úsměvná. Nakonec, byla to dobrá zkušenost. Jakmile jsem u nějaké ženy zjistil podobně dramatické sklony, vzdálil jsem se do bezpečí.

Do bezpečí samoty a představoval jsem si jak žiji na pustém ostrově, mám pohodlnou jeskyni s podlahou z bílého písku, takového toho jemného, co se do něj krásně boří chodila. I když v Chile jsem na pláži bořil nohy do zcela černého písku a byl také jemný. Ten ostrov a tu jeskyni jsem zcela viděl. Párkrát v životě jsem v jeskyni přebýval, a není to špatné bydlení. Na chvíli to ujde.

Tak někde v subtropech, nad mořem, pramen vody nablízku, žádná dravá zvěř, něco jako na Novém Zélandu, kde nejsou ani jedovatí hadi, sbírat plody přírody a nemuset si dělat vrásky a s tím co bude zítra. Tak tím si vlastně člověk nemusí dělat starosti ani dnes. Pokud si troufne. Ale už se vidím jak se vyvaluji ve vchodu do jeskyně a obhlížím obzor.

Když prší, tak ani nebubnuje déšť na střechu, jeskyně nemá střechu a je slyšet jen ono šumění deště. Ani vichr ani bouře jeskyni neohrozí. Jedině zemětřesení.  Ve vedru je v jeskyni chládek. Ale když fantazie, tak jeskyně v oblasti, kde nehrozí zemětřesení a jsou tam palmy, na kterých rostou kokosové ořechy. Sice bych se musel naučit harpunou lovit ryby, sbírat ovoce. Nějaké dobré. Mango, avokádo, banány, jablka.  Pomeranče nejím od té doby, co jsem po nich měl ileus.

Naštěstí to tenkrát před dva a dvaceti lety dopadlo dobře, přežil jsem tu příhodu bez operace. Povolilo to po kapačkách a modlitbách, ke sv.Zdislavě. Vzpomněl jsem si jak mi Honza Lutera říkal, když si udělal úraz na kole a přetrhl si míchu, že ho zázračně vyléčila právě sv. Zdislava. Modlil s ek ní úsilovně. Prognósa byla sice u něj blbá, ale nedal na prognósu a spolehl se na modlitbu.  

 Tak jsem to také  zkusil a společně se těmi kapačkami to zafungovalo. Za čtyři dny jsem šel domu a stihl finále ME ve fotbalu v Anglii, kde jsme nakonec prohráli s Německem.

Jo, ve fantazii si člověk může představit, jak ho sv.Zdislava uzdravuje. A ve fantazii to může i fungovat. Jenže, ono jak se zdá, občas uzdravení skrze modlitbu funguje i ve skutečnosti. Pochopitelně, když přijde den, kdy je konec, pak už se může člověk modlit jen za spásu své duše. Což je také potřeba. A dobré je modlit se jeden za druhého.

Občas narazím buď v nějaké literatuře, nebo najdu na internetu tvrzení, že existují studie, které potvrzují, že pokud se lidé modlí za nemocné, ti se rychleji a snadněji uzdravují. Nevzpírám se takovým tvrzením. Nakonec, pokud modlitba nepomůže, pak neuškodí. A při modlitbě se já osobně uklidňuji.

A když je člověk klidný, jinak přemýšlí a nedělá zbytečné kusy. A hloupá rozhodnutí. Většinu hloupých rozhodnutí v životě jsem udělal se zatemnělou myslí vztekem. Ale čím jsem starší, tím méně taková rozhodnutí v pomateni mysli dělám.

On když je člověk klidný, tak nevysloví některá přání ohledně osudu svých bližních, při jejichž vyslechnutí by se slabší povaha zachvěla. A nemusí se omlouvat. Kdežto ve vzteku často. No nic, cítím, že se mi oči zavírají, jdu spát. Ráno prý moudřejší večera. Tak uvidíme. Jo jo.

PS: Život ve stanu také není špatný. A navíc, člověk si nese domov na zádech. To s jeskyní zase nejde.