Roň slzy chlapče
Naštěstí, když tohle samé udělala před rokem, naučil nás Láďa Kalaš automechanik, jak krást Felicii. Nůž a drát to jistí. Než jsem se probudil, měla auto otevřené. Inu šikovné děvče. Jen bude muset asi v kabelce nosit drát a nůž. Pro jistotu. Já jsem přispěl k úspěchu akce radou, že mám drátěné ramínko, které tedy, až se probudím, použiji. Předběhla mě.
Ony ty starší auta nejsou bezpečné, ale na druhou stranu, pokud si takhle člověk způsobí trable, dost snadno je řeší. Kdysi jsem měl klienta, bývalého policajta, který po vyhazovu od policie, se živil kradením aut. Tvrdil, že všechny auta je schopen otevřít během pár vteřin. Nikdy ho prý nechytili a nikdy mu nic nedokázali. Dával tuhle historku k dobru. Kdoví jak to bylo. Člověk občas vyslechne různé povídky.
Jeden vypráví, jak válčil ve Vietnamu v americké armádě s Viet-Congem v sedmdesátých letech minulého století, pak se ukázalo, že sedmdesátá léta strávil někde ve Valdicích, v kriminále. Tehdy, to bylo v devadesátých letech, myslím 1998,1999, už si přesně nepamatuji, bylo mu asi jako mě, takže roky měl na tu válku ve Vietnamu. Musím uznat, že fantasii měl skutečně vyvinutou. Asi hodně v kriminále četl.
Jeden můj klient, který teď momentálně sedí za podvody, už podruhé, studuje v kriminále druhou vysokou školu. Jak je vidět i v kriminále nemusí člověk, má-li zájem, ztrácet čas a může se připravit na život venku. Ovšem, pokud se hodlá napravit. Což bývá pro některé problém, protože si na kriminál zvykli a už neumí žít venku, být za sebe odpovědní. Tak uvidím, teď žádá o propuštění na půlku, dostal osm let a už mi z kriminálu vzkazoval, jestli vezmu do skupiny. Slíbil jsem mu že vezmu.
Jak tak píši, napadá mě, že mám v pátek dovolenou a mohli bychom se podívat do Děčína do Březin ke splavu a pak navštívit sestru. Sice když jsem u splavu, tedy u druhého, byl naposledy, sevřelo se mi srdce, jak to tam vypadalo, ale je tomu už osm let, takže se to mohlo zlepšit. Ale řeka teče jak tekla a skočit si do tůně s rozběhem, nemusí být tak špatný nápad.
Uvidíme, jak se bude mé lásce chtít. Tedy na výlet se jí chtít bude, jestli do Děčína, za ni mluvit nemohu. Ale já bych se do Ploučnice tedy vykoupat šel. Koupání v Ploučnici, ať u druhého splavu, nebo u třetího, byla skvělá zábava pro mladého muže ve věku šesti let, kdy jsem tam byl poprvé s tátou a naposled jsem se v ní koupal po čtyřiceti letech v roce 1996, kdy jsem si dělal privátní otužovací kurs č.1.
Bylo těch míst v Děčíně na koupání docela dost. Koupaliště pod zámkem, tam jsem chodil také často, v pozdějších letech protože tam se člověk spolehlivě seznámil s tehdejší dámskou honorací do dvaceti let. Ty starší už bývaly vdané a byly tam s manžely. A chodili tam kámoši a u stánku s pivem a buřtem se vedly dlouhé řeči, především o fotbale, politice a ženských. Když sem se stal později labským plavce, neboli šífrem, vedly se tam plavecké řeči, kde se trhaly kotvy, lámaly šreky a padalo se do oblouku.
Koupaliště už není. To na Starém městě, termální mě nikdy extra nebralo v těch Březinách to asi také není nic moc, v Labi nevím jestli bych se za malé vody koupal, protože čím víc vody, tím je řeka čistší. Koupaliště není, plavci také už skoro nejsou a pokud jsou, tak jezdí někde v Německu, Holandsku, či jinde po jiných řekách než je Labe.
Hodně se ten život za těch třicet let změnil. Většinou k lepšímu, ale některé ty krásné věci z těch starých zlatých časů mého mládí mohly zůstat. Ota Pavel sice psal o Berounce a jak potkal ryby, ale kdo zažil Ploučnici a Severní Čechy vůbec, ví, že Ploučnice si s Berounkou moc nezadala. Malá říčka mezi kopci, pár krásným míst, která tehdy málokdo znal. Němce jsme vypakovali, turistů bylo málo a řeku jsme měli pro sebe.
Jak Ploučnice, tak Kamenice, to je vůbec krásná říčka. Po Hřensku a kolem Hřenska jsem se něco natoulal. Z Děčína po značce lesem, nad Labským údolím, Suchým dolem na silnici a pak kousek po silnici do Hřenska. Z Hřenska na Jetřichovice a z Jetřichovic přes Růžovou, Býnovec, Kámen, Ludvíkovice domu na Kamenickou. Procházka na jeden letní den. Taky se dalo jít přes Srbskou Kamenici, Olešku a Ludvíkovice.
Inu, mohl jsem si vybrat. Děčínsko je nádherné. Ujít za odpoledne v kuse čtyřicet km mi nedělalo problém. Když jsem zlákal slečnu bylo to na celý den. Slečny se víc kochaly. Já uháněl. měl jsem za to, že sedmi-osmikilometrová rychlost v hodině dostatečně se umožňuje kochat. Nakonec, chodil jsem tam často, takže jsem měl nakoukáno.
Málokterá slečna se chtěla zúčastnit takové tůry, ale byly. Stejně se divím chlapům, co si stěžují na samotu. Je tolik ženských, co by se něčeho takového, třeba v menším účastnily. Ať toho koupání, nebo chození. Pak si na blogu stěžují na takové jako jsme já, že jsme děvkaři, co nemáme žádnou úctu k ženám a jen je využíváme. To mě vždycky pobaví.
Ti hoši jsou mravokárci nikoli z nadměrné slušnosti, ale z nedostatku odvahy říci ženský: „Jdu ven, koupat se, projít, přidáš se?” O na maximálně řekne: „Přidám, a ráda.” Nebo řekne: „Nepřidám, tohle mě nebaví.”
Pak se ti kluci opuštění zoufale upínají na seznamky a diví se, že jim ty žensky ani neodepíšou. Co jim asi mohou nabídnout? Vlastně nic. A ty ženský to tuší. A pak mi pláčou v kometářích hoši, jak jsem zkažený. Inu, co jim tak asi jiného zbývá, než si poplakat. Někde v putyce, nebo doma u mámy. Jenže do putyk moc ženský nechodí.A mamánky také každá nemusí. A mohou si s Yvonou Přenosilovou leda zazpívat. Jo jo.
Jan Jílek
My pony, rifle and me
Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít
Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny
Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."
Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije
Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Jan Jílek
Úplně konformní chlápek
Sparta opět odvolala trenéra. Nedivím se. Už dlouho jsem neviděl tak dobrý klub v takovém rozkladu. To už tak bývá. Něco se pokazí a najednou jde vše jak v dominu. Kostky padají jedna za druhou.
Jan Jílek
Slavná nevítězství
„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.
Jan Jílek
Asi nebudu nejlepší
Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.
Jan Jílek
Majitelé pravdy a nekonečné kolo sporu
Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.
Jan Jílek
Docela dobré dědictví
Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.
Jan Jílek
Bramboračka na talíři i v hlavě
Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.
Jan Jílek
Dvě pravidla
Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.
Jan Jílek
Dvě víkendové radosti a jedna šmouha
Učil jsem vnučku obchodovat. Přišla na návštěvu, původně měly přijít dvě vnučky, neb té starší, Elence jsem koupil tašku do školy, přesně tu, co si přála a těšil jsem se, že ji ji předám. Nepřišla, měla horečku.
Jan Jílek
Nemám bohužel žádné zázračné vlastnosti
Volala mi včera neznámá paní, která se dotazovala, zda jsem psychotronik. Musel jsem ji zklamat. Nejsem, nijak se o psychotroniku nezajímám a nemám žádné zázračné vlastnosti.
Jan Jílek
Útržky úvah posledních dnů
Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.
Jan Jílek
Kouzlo nechtěného
Přečetl jsem si několik třeskutě vtipných blogů na aprílové téma, z nichž ten nejtřeskutější, byl blogerky Palkové, na téma stěhování americké ambasády.
Jan Jílek
Když se to umí, je to ke koukání
Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.
Jan Jílek
Umím číst, to je všechno
Už asi dvacet let říkám svým vrstevníkům ohledně počítačů. „Nebojte se něco zkusit, počítač tím nezničíte, maximálně shodíte aplikaci.” Opakuji, ale někdy jak se zdá zcela marně.
Jan Jílek
Brazilský kafe a anglický čaj
Tak jsem včera a předtím v pátek ochutnal brazilský kafe a anglický čaj. Tedy, viděl jsem dvě světová mužstva, se kterými hrála česká reprezentace. Bylo na co koukat.
Jan Jílek
Zřejmě nebude hlupák
Se zájmem jsem si přečetl zprávu, že president Trump je v podstatě nevinný. Nespolupracoval s Rusy, nemá na krku žádný kriminální čin, který by ho mohl stát presidentský úřad.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x