Tisíc způsobů

Vyrazili jsme si včera za studenou vodou. Stačilo k Vltavě, směrem ke Štěchovicím. Díky přehradám je voda docela studená. Chvíli jsem se koupal a cítil jsem jak se omlazuji. Tedy vnitřně. Zevnějšek se asi moc už nezlepší.

Sice by bylo lepší něco více privátnějšího, protože teď je podle Vltavy spousta lidí a zvědavci jsou zbytečně zvědaví. A malé děti, co šly kolem házely kameny po kachnách a jeno z nich projevilo touhu házet kamení i po mě. Musel jsem mu důrazně vysvětlit, že po mě je tedy házet nebude. Maminka se škaredila.

Měl jsem chuť ji říct, aby toho nechala, nebo že ji ta křivá huba zůstane a bude to ještě horší, než to je. Rozhodně nemusela trpět komplexem z nadměrné krásy a bát se, že ji díky tomu, žádný chlap ze strachu z odmítnutí ani neosloví.

Ale chladná voda mě zklidnila, voda má uklidňující účinky a kdo se často nervuje, tomu lze studenou vodu jen doporučit. Nejen že uklidňuje, ale zlepšuje i pokožku. Chápu, že většina dam utratí své těžce vydělané peníze za přípravky co „spolehlivě” navodí mládí. Možná mládí navodí, ale studené vodě se nevyrovnají.

Možná by jim pomohlo zjištění, že co neutratí za šminky, mohou utratit za hadry. Třeba. Ale nechci radit. Jak se říkávalo v mém mládí: „Jednomu si poradil a on se ještě nevrátil.” Ono mluvit ženám do přípravku krás a hadrů, nikam pořádně nevede. Chtějí slyšet, že jsou krásné, sluší jim to a nejsou zbytečně zmalované.

Já osobně, co si tak pamatuji, nejvíc jim to slušelo po ránu, ještě když rozespale mžouraly a dumaly, kde že se to vlastně ocitly. Byly to děvčata, co žila naplno. Jo, kde jsou ty časy, kdy tráva byla zelená, holky povolný a co povolný, taky krásný a slušely jim libovolné hadry. Ty, které si buď samy ušily, nebo jim je ušila maminka, neb nic jiného, podle jejich mínění, pokud nebyl hadr z Tuzexu či ze západu, ten koupený za nic nestal.

Pravda už tehdy byly rozmazlené, dobře si pamatuji, že mýt se ve studené vodě se žádné nechtělo. Aspoň těm hezkým. Tedy tomu mému typu. Já vím, že není ošklivých žen, aspoň někteří lidé tohle říkají, ale mezi těmi všemi hezkými, ne každá byla můj typ. To jsem říkal těm, co jsem je nechtěl a šel jsem radši domu sám. Pravil jsem abych ji neranil: „Víš jsi hezká holka, určitě jsi hodná, ale nejsi můj typ.”

Taky se na mě škaredily a bál jsem se aby to nebylo ještě horší. Snad jim to nezůstalo. Jo, zhrzená žena, horšího nic není na tom světě širokém. Možná cunami se vyrovná zhrzené ženě. Na ty, co nebyly můj typ, jsem nebýval nijak hrubý. Ty většinou měly svých mindráků dost, a nebylo nutné jim ještě další přidávat. S těmi, co byly můj typ, s těmi zas zas až takový soucit neměl. Ale vypozoroval jsem časem, že je nebylo ani nutné urážet, ale stačilo si jich jen nevšímat.

Krásná žena unese ledacos, ale nejméně unáší nezájem. Párkrát jsem slyšel: „Tvářil ses jak když mě nevidíš. No jo, všichni chlapi ji obletovali, modré nebe snesli. Snášení modrého z nebe byla pro krásky pochopitelně samozřejmost. Jenže občas narazily na týpka, co si dovolil se nezajímat. Taková okamžitě většinou vyvolala s týpkem hádku. Sarkasmus a ironie jen houstla, a ve vzduchu rostlo erotické napětí.

A pokud měla kráska sebou kámošku, co nebyla můj typ, mohl jsem si vsadit, že ta okamžitě se pokusila zařídit aby nic nevyšlo. Ale, naučil-li se s tím někdo zacházet, v pravý čas přestal, dal najevo zájem a nechtěl všechno hned. Stačila adresa, či telefon do zaměstnání. A kámoška, co nebyl můj typ, ničemu nebránila.

Mobily nebyly. Bohužel. Mobil je v tomhle směru úžasná věc. Mobil a vizitka. Když se mraky ironie a sarkasmu rozptýlily, stačilo jen dát vizitku a počkat, zda dáma druhý, třetí den nezavolá. Většinou zavolala. Cenila si zájmu. A když nezavolala jedna, zavolala jiná. Nesměl mít člověk vizitku jen jednu.

Dodnes tuhle metodu učím své klienty, aby se nemuseli radovat jen z abstinence, ale aby také užili něco ve společnosti. Mnozí muži trpí strachem z odmítnutí. Mají pocit, že pokud je dáma odmítne, nepřežijí tu ostuda z toho, jak všichni vidí, jak nejsou dobří.

Když se jim ale vysvětlí, že tahle metoda je funkční a dát vizitku s tím, že její společnost ho zítra, pozítří naplní štěstím. Odmítne-li, pak má nějaký důvod, který se vůbec nemusí týkat jeho kvalit. Jen málokterý tomu uvěří, ale když uvěří, ženy se mu přestanou vyhýbat. Tedy, ony se mu nevyhýbají, jen nevidí ten zájem.

Je-li zájem, pak už se každá trochu schopná žena, lásky chtivá, postará, aby vše dobře dopadlo. Ty neochvějné, co jsou vždy nedostupné, na ty čeká jen psychopat. Neboť, jen psychopat dokáže být vytrvalý a překonat všechny překážky. Je citové plochý, takže se ho hned tak něco nedotkne. Vypadá jako hodně milující, leč většinou je to velký klam. Tam kde normální člověk už jde dávno jinam, psychopat vytrvá.

Tak, od otužování jsem dospěl ke své oblíbené terapeutické disciplíně, co se nazývá: „Koukej se kolem sebe pořádně a poslouchej, co se říká. A uvidíš a uslyšíš, co slyšet máš. Uslyšíš a uvidíš a nebudou ti lidé říkat, že jsi hlupák.” Většina lidí rozhodně nejsou hlupáky, jen nemají některé dovednosti. Ale ty jsou naučitelné, ne že ne. A tak zazvonil zvonec a blogu je konec. Jo jo.