Rudí presidenti a inkvizitoři

Shlédl jsem pětidílný seriál „Rudí prezidenti.” Z mého pohledu, velmi zajímavý a velmi poučný. Nezabýval se drby, nebyl bulvární, ale věcný a hodně objektivní.

Díky tomu seriálu jsem se vrátil do první třídy, kdy umřel president Zápotocký. Pro mě jako dítě, to byla hrozná událost. „Pan president umřel.” Jak mohl umřít někdo tak významný a důležitý, nemohl jsem si ve své skoro sedmileté hlavě srovnat.

Pak najednou pionýři jeli pro jiného pana presidenta, který abdikoval v březnu 1968. Mám na mysli Antonína Novotného. Do té doby neochvějný soudruh, pak zapomenutý člověk, kterému rodná strana neposlala na pohřeb ani věnec. Měli ti rudí presidenti stejně smutný osud. Ani jeden nedokončil své volební období, umírali osamoceni, pouze tři měli státní pohřeb.

V noci jsem shlédl dva díly, přes den, tři. Možná si někdo řekne masochismus. Myslím, že ne. Jen jsem si na jejich osudu uvědomil, jak ty Boží mlýny melou, jak jsem psal ve blogu v noci. Případně, že karmanový zákon platí. Naše skutky s se k nám vracejí. President Svoboda byl svého času miláčkem národa. legionářský hrdina, pak válečník od Sokolova, Kyjeva, Dukly. Ani ten nebude ušetřen té hanby, že jeho skutky za války, budou zastíněny jeho vstupem do komunistické strany a dohodou se sovětskými bolševiky v roce 1968.

A soudruhovi Husákovi? škoda mluvit. Tak chytrý člověk a tak zaslepený bolševickou vírou. Ta vydržela i bolševický kriminál. Dva umřeli ve funkci, dva abdikovali, jeden byl funkce zbaven. Gottwalda a Zápotockého vezli na lafetě, Svobodu odvolali, Novotný a Husák abdikovali. Svobodu také vezli na lafetě. Ten měl státní pohřeb.

Přemýšlím, jak jim asi těm třem bylo, když zažili ten pád výšek. Nikdo z nich nevěděl, jak s nimi jejich bratři ve víře naloží. Komunističtí věrouci, byli mnohem méně smiřitelní, než celá katolická inkvizice za celou domu své existence.

Tím nechci říct, že schvaluji inkvizici, i když jsem si přečetl něco málo knih o jejím působení. Jedna z nejzajímavějších je kniha anglikánského autora, Brita Jamese.B.Givena. „Inkvizice a středověká společnost.” Všem „domácím znalcům”, než se k inkvizici začnou vyjadřovat, doporučuji si přečíst třeba tuhle knihu, nebo ještě nějakou další.

I na internetu se dá ledacos najít. Na wikipedii, je docela slušný článek o inkvizici. Rudá inkvizice byla mnohem horší, s podstatně více mrtvými. Nesčíslně více mrtvými, než by se někdy středověk za několik století vzmohl na takový „úspěch.” Bolševikovi na ten „úspěch” stačilo několik málo let. 
Inkvizice

Jak je vidět, je potřeba být stále opatrný a nedovolit žádnému náboženskému uskupení, aby mělo mocenskou převahu a žádnému politickému sdružení, aby nemohlo být řádně vystřídáno. Tyrani se dostávají k moci často demokratickou cestou. Za pomoci slibů, že udělají pořádek. Udělají, ten svůj, který tomu nacistickému, nebo komunistickému jako by z oka vypadl. Tyrani jsou vždy stejní, ze stejnými sliby a stejnými mocenskými praktikami, manipulacemi a prostředky. Jen se občas liší míra intenzity jejich použití.

Jsem rád, že jsem si dal práci a shlédl celý ten seriál. Byl pravdivý, krutě pravdivý, ale potřebný. Myslím, že ten soudruh, co byl „národním hrdinou,” jmenoval se Fučík, měl pravdu, když říkal. Lidé bděte! Jasně, bdít, aby se jak nácek, tak bolševik nemohl vrátit. Oni docela dost stačí ti neomarxisti. Jo jo.