Ode zdi ke zdi

Mám dovolenou, můžu klidně spát celé dopoledne a přesto jsem vzhůru. Inu, někdy ne vše vyjde jak si člověk představuje.

Vlastně tímhle jsme se zaobírali na několika skupinách, kam klienti tohle téma přinesli. Očekávání, představy a skutečnost, která nakonec nastala. Naděje je mocná čarodějka, ať se jedná o cokoliv. Mnozí jistojistě očekávají, že ten pohovor, kde uchazeč dostal informaci: „Zavoláme vám, ozveme se vám.” A berou tuhle informaci jako jistotu a už si malují obrazy, malované nejzářivějšími barvami. Místo toho, aby si řekl: „Tak uvidíme, co z vás vypadne, pokud z vás něco vypadne.” Už uvažuje, jaká ho čeká skvělá budoucnost. A ono dost často nic.

Nebo mladá dáma hodí laso, v lasu uvízne možný kandidát na partnerství, (už skoro se bojím napsat manželství,) a ona už sní o bílých šatech a družičkách. Voliči zvolí politickou stranu, vyslechnou sliby a už s se mnozí vidí v ráji, který hned po volbách nastane. A ti všichni dojdou jistého zklamání, že budoucnost není nikdy taková, jak si ji do růžova malovali.

Žijí ode zdi ke zdi. Namlouvají si sny v těch nejzářivějších barvách, aby poté svá barevná přání, která se neuskuteční, vyčetli těm, kteří jim dali pouhou naději.

Často mi lidé říkají, že jsem zbytečně pesimistický a málo optimistický. Inu, nejsem ani pesimista, ani optimista. Jsem, pokud je v mých silách a schopnostech, realista. Zůstávám na zemi. Jasně, chybí mi po skoro dvaceti pěti letech terapie ono nadšení pro vše nové, nadějné. Tedy, chybí mi takové to nemístné očekávání, že vše bude dobré, překážky nebudou, a nemám díky tomu ten „správný” pozitivní přístup, se kterým jde údajně všechno, když se chce.

Kupodivu, viděl jsem stovky pozitivních lidí, stále dobře naladěných s představou, jak vše překonají, jen když budou chtít a přesto ne vše dostanou. Stále nad věcí, stále bez pochybností, stále trousící pozitivní moudro a nakonec, velmi často, zažijí jen a jen zklamání, a neřeknou si: „Jsou věci nad mé možnosti.” Oni se obviní z malé píle, z malého úsilí a věří, že kdyby tomu dali víc, pak by to určitě dopadlo jinak.

Pravda, je mnoho lidí, kteří dokázali nemožné. Nebo téměř nemožné. Ale těch je nepoměrně méně, než těch, kteří se pokoušeli o totéž a neuspěli. Možná někdy jen z toho důvodu, že nebyly ty příhodné podmínky, nikoliv, že byli horší. Jen málokdy se v životě sejdou všechny okolnosti tak, aby bylo možné uspět. Někdy jednoduše není štěstí. A nejedná se o nedostatek znalostí, nebo schopností. Prostě něco někdy vyjde, nebo nevyjde.

Spousta věcí mi v životě vyšla. Nikoliv protože jsem byl lepší než druzí, ale jen z toho důvodu, že jsem se šťastnou náhodou ocitl ve správný čas na správném místě a potkal ty správné lidí, kteří si mě všimli. Nepochybně tomu předcházela dost dlouhá práce, kde nebyly jen samé úspěchy. V životě jsem zažil dost neúspěchů, pádů. Ale je spravedlivé říci. „Měl jsi štěstí, Jílku.“

A ne všechno, co jsem si předsevzal, jsem dokončil. Nakonec v počítači mám docela dost rozepsaných věcí, které jsem odložil na někdy a začal se zabývat něčím, co mne zrovna napadlo a zdálo se mi v tu chvíli zajímavější. Občas i ty rozepsané věci prohlédnu, připíši větu, odstavec a začnu zase s něčím jiným.

Chovám se tak trochu jako Tolkien, který měl toho rozepsáno a nedokončeno tolik, že jeho syn má po zbytek svého života k editování a vydávání tolik materiálu, že ho to uživí. Tatínek se mu postaral o zábavu. I peníze. Myslím, že moje děti toho tolik nezdědí, jako Tolkienův syn, ale i tak je toho nedokončeného dost.

Jo, když se člověku nechce, je to údajně horší, než když nemůže. Asi nejsem dost pozitivní, zarputilý a nechce se mi dost často. Lidé se mě občas s rozhořčením ptají, když jim řeknu, že něco nechci dělat, že jsem zrovna líný, jak si ten život vlastně představuji. Odpovím jim: „Přesně takhle. Chci být líný, nechci tohle zrovna dodělat, chci se zabývat zcela něčím jiným.”

Měl jsem v životě málo cílů. Nestal jsem se miliardářem, neoslnil jsem svět svými uměleckými výboji, dokonce mi bylo jedno jestli jsem úspěšný a šťastný podle všech možných představ. Občas se mi mnohé nepovedlo. Moji spolužáci a kamarádi si ve dvaceti stavěli domy, kupovali auta a já jsem se potuloval po tancovačkách, bloumal po světě s usárnou, jezdil na lodi, byl chudým terapeutem, udělal jsem toho méně, než jsem mohl, a přesto bych neměnil.

Žiji si, jak chci, dělám si, co chci, dovolím si luxus psát, o čem chci, nejlépe se mi píše o vztazích. Jsem rád, když lidé o mých příbězích diskutují, dohadují se, co která postava myslela a většinou nechávám otevřený konec. Asi nebudu ten pozitivní příklad hodný následování. Jo, a chodil jsem si, kam jsem chtěl a kdy jsem chtěl.

Jak se tak vracím do minulosti, tak mě udivuje, co všechno jsem si v životě dovolil. A dokonce se nikoho neptal, jestli smím a jestli je to dobře. Takhle, bylo mnoho těch, co věděli lépe než já, co potřebuji. Aspoň si to tedy mysleli, ale nedbal jsem.

Byl jsem celoživotně drzý jedinec, co si myslel, že ví nejlépe na celém světe, co chce, co potřebuje a co je pro něj nejlepší. Sem tam jsem se zmýlil, ale to už patří k věci. Se svými omyly a chybami nakonec musím žít jen já sám. Jo jo.