Až poznáš svět

Jsem z generace, která musela umět všechno. Postavit si dům, na který napřed musel člověk sehnat materiál, ten dům umět udržovat, opravit auto, pokud možno umět auto, předělat, ze starého nové udělat.

Auto celé vyspravit a předělat uměl udělat můj kamarád Zdeněk Hulbach. Já jsem si uměl předělat byt.Jen tu elektřinu udělal Zdeněk Majer a plyn, to dělal zase jiný kamarád, na to už člověk musel mít zkoušky. Byli jsme na sebe hrdí, my malí čeští kutilové. Dnes už si dům skoro nikdo nestaví, dá si ho postavit, ty malé věci dělají hodinoví manželé, i já sám si raději za peníze nechám udělat práci a kochám se tím jak pracují druzí.

Asi třikrát za dvacet dva let jsem si něco potřebného udělal doma sám. Včera, když mi v neděli odešel vypínač v koupelně a na lampičce, sháněl jsem elektrikáře aby mi ty vypínače předělal. Nikde nikdo neměl čas, až jeden známý přislíbil, že tedy jo, že přijde v sobotu. Vybalil jsem doma věci, koukal na ně, pak jsem jen tak z ničeho nic vyndal dva šroubováky, křížový o normální, a přehodil jsem ty vadné vypínače za nové.

Vlastně ani nevím proč. Zaplatit někomu za práci mi líto není, jen jsem nějak měl pocit, že bych si mohl ověřit, jestli jsem schopný pořád přijít na to, jak ty vypínače vyměnit. Vždycky jsem říkal že se elektřiny bojím. Došlo mi, že je to jen racionalizace. Stačí vypnout jističe a je vystaráno. Prostě jsem se zničeho nic té elektřiny přestal bát. Doufal jsem, že pokud zapojím dráty jak byly předtím, nemám co zkazit. Nemýlil jsem se. Naučil jsem se vyměnit vypínače.

Takže docela dobrý konec pracovního týdne. Dnes večer si zahrajeme divadlo, zakončíme divadelní sezónu pro rok 2017 souboru s názvem „Nejlepší a nejskromnější.” Uděláme si prázdniny do konce ledna 2018 a pak budeme, když Pán Bůh dá, pokračovat. Buď napíšu něco nového, nebo sehrajeme něco staršího z našeho repertoáru.

Ještě se vrátím k těm vypínačům. Vyšrouboval jsem si dva šroubky abych mohl zasunout kabel. Jenže, pak jsem tam ty mrňavé šroubky nemohl dostat. Ale, asi po čtyřiceti letech se mi vybavila scéna, kdy coby učedník jsem zažíval něco podobného a starý machr, zámečník, jinak „zlatá ruka” zvaný, pan Svoboda pravil: „Namaž si kluku šroubovák vazelinou.” Namazal jsem šroubek se na šroubovák přilepil a zasunul jsem ho kam jsem potřeboval a přišrouboval.

Úplně se mi ta scéna z údržby ve staré Kovoně v Boleticích nad Labem vybavila. Vazelinu nemaje, našel jsem měsíčkovou mast. Posloužila stejně jako ta vazelina. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem ten starý trik nezapomněl. Jo, lidská paměť je docela zajímavá. Nakonec koupil jsem si zajímavou knihu o tom jak paměť funguje. „Iluze paměti” se ona kniha jmenuje. Prý proč věříme falešným vzpomínkám. Jak se zdá, ne všechno jsou falešné vzpomínky.

Jo, když se změnil režim v roce 1989, dlouho jsem si zvykal na to, že si stačí koupit, co potřebuji, nic nemusím shánět, dokonce ani ty řemeslníky ne. Bylo to ve mě, udělat si sám, nikoho neppotřebovat. Pracně jsem se to musel přeučit. Ale, jak se zdá, řemeslníci se zdají být nedostatkovým zbožím zase. Viz ti výše zmínění elektrikáři. Jen doufám, že zlaté české ruce ještě zcela nezmizely. Tím jsme vážně občas ty Germány udivovali, když jsme na lodích začali improvizovat. Lodě byly většinou staré, náhradních dílu málo a plavče porad si jak umíš. A plavec si poradil. Stejně jako malý český člověk. Nic jiného mu nezbylo.

Těžké časy vychovávají k myšlení a myšlení vede k improvizaci. Což není vždy špatná vlastnost. Bolševické časy byly těžké časy, ale je stejně obdivuhodné kolik se toho v tom marastu díky těm kutilům podařilo zachránit, kolik vilek se postavilo, tedy většinou z ukradeného materiálu, neb heslo: Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá vlastní rodinu. bylo velmi populární. Všechno bylo všech, takže předválečný činžák stavební organizace typu „Okresní stavební podnik” dokázal opravovat několik let a patrovou vilku si soukromník, co navozil občas materiál na káře na stavbu, postavil za pomoci ženy, dětí třeba za rok, někdy i dříve.

Stavba domu byla velmi rizikovým faktorem pro rozvod. Jo, kolik já potkal lidí, co postavili barák, aby se po ukončení, uondaní rozvedli a nemohli se ani cítit. Tady je ten problém. Lidé si poradili, zvykli si, naučili se, aby se zjistilo že v běžných časech, zas na druhou stranu získali návyky, kdy to heslo Kdo nekrade… není zas až tak dobré. Je ten život složitý.

I mne postihlo něco podobného. Předělal jsem byt, sice nebyl můj, materiál jsem posháněl jak se dalo. „trošku” jsem se rozpil, stavba domu, či předělávání bytu byla také riziková situace pro abstinující alkoholiky, žena ode mne z krásného bytu utekla. No ani se ji nedivím, sice jsem se dal dohromady, ale asi už nikdy nenašla odvahu k nějakému setkání. Nevěřila, že se mohu změnit k lepšímu.

Pak jsem tam bydlel ještě sedmnáct let, abych ten dům v roce 2001 kompletně a rychle opustil, neb tam město nastěhovalo dvě rodiny romských spoluobčanů a bylo hotovo. Žít se tam nedalo. Ti lidé nebyli špatní, jen ty kulturní návyky.

Jak to měli doma romští spoluobčané nevím, nenavštěvoval jsem je, ale jak to bylo kolem domu a na chodbě jsem viděl. Chápu, že měli jiné kulturní návyky, musím přiznat, že chtěli být přátelští, ale neměl jsem potřebu se brodit v odpadcích na dvoře, nebo chodbě. Narodil jsem se v tom domě a s úlevou jsem z něj odešel.Ani jsem se s nimi nerozloučil.

Když dnes jdu kolem, rád chodím kolem, pokud jsem v Děčíně, nenacházím odvahu se podívat dovnitř. Rád se v mysli vracím do těch dob, kdy tam žili lidé, kteří se o ten dům docela starali, ač nebyl jejich a snažím se vypudit z mysli, ten čas, kdy jsem odcházel. Stýská se i po tom domě, z těch dob kdy byl krásný. Zavřu oči a jsem tam.

Tak jsem si trošku zamišmašoval v blogu. Zavzpomínal, do starých časů zabrouzdal. Měl jsem chuť něco napsat, psaní mě uvolňuje, podobně jako koukání na fotbal, nebo westerny, vypiji kafe, co jsem si udělal, aby se mi lépe spalo. Občas se mi po kafi dobře spí. Ale jen občas. Vydrhnu nohy, včera si zas na mě ukazovala asi pětiletá holčička, tedy na mé bosé nohy. Tatínek jen v rozpacích krčil rameny a já se na ni smál. Připomínala mi mou vnučku Elenku. Jo jo.

Na schodech rodného domu 2013