Stav smíření a stav rezignace

Umění je krása a také dřina. David dorazil na vteřinu přesně v 9:30, a netušil jsem, že odejde odpoledne. Probírali jsme scénář filmu od začátku do konce.

Má láska, která se účastní celého projektu jako architektka, nám do toho mluvila. Většinou k věci. Byla to dřina, ještě během debaty jsem dopsal dvě scény. Mám zvyk, buď napsat rovnou, jak dostanu nápad, nebo později mám potíže si vybavit, co vlastně chci napsat. Pokud dostanu nápad, jsem schopný během pár minut tu scénu napsat. Tady při debatě jsem nápady měl. Měl a napsal.

Přemýšlel jsem v noci o tom, co se vlastně děje s lidmi, kteří jsou v poslední době nespokojení s poměry. Občas je mi líto, že mnozí rezignují na svůj život a nenacházejí určitou míru smíření se s tím, že svět není dokonalý, lidé nejsou dokonalí, život není dokonalý. Chvíli hlásají hesla o neustálém boji. Aby nakonec unaveni z neustálých „proher” rezignovali.

Vlastně si uvědomuji, že mnozí lidé nerozlišují mezi dvěma duševními stavy. Stav smíření a stav rezignace. Takto uvažující lidé se domnívají, že smíření znamená prohru a neschopnost. Ano, jsem smířený s tím, že neuběhnu ve svém věku a stavu svých kolen, maraton. Nepochybně se najdou lidé, kteří v rámci neustálého „rozvoje” těla a mysli mi budou tvrdit, že kdybych chtěl, jistě bych mohl. Mohl se alespoň pokusit a nesmířit se s tím věkem a stavem těla.

Znám lidi, kteří se nechtějí smířit se svým věkem a hrají si neustále na mladé. Bohužel jen hrají. Možná sklidí slůvko uznání od svého okolí za své úsilí, ale jsou vlastně jen otroky své touhy po nesmrtelnosti a věčného mládí. Jelikož jsem si vědom skutečnosti, že jsem limitován časem a konečností, rezignoval jsem na úsilí věčného mládí, smířil jsem se s tím, a díky onomu smíření si dokáži hrát v oblastech, kde vystačím s hlavou.

Vlastně dnešní den byl potvrzením toho, co jsem napsal v předchozích řádcích. Smířil jsem se, dokonce jsem díky smíření rezignoval na úsilí v určitém směru, abych nemusel rezignovat na zájmy, které mě v tuhle chvíli plně uspokojují. Mám možnost udržet v pořádku hlavu, neb většina toho, jak jsme na tom, se rozhoduje v hlavě.

Jistě, že je důležité udržovat tělo i hlavu, ale pro mne je také nutné se smířit s omezeními, hledat možnosti jak pracovat s tím, co je k dispozici, hledat možnost jak dál, pokud už něco nejde, hledat, co jde a nerezignovat a jen čekat až umřu. Smířit se s věkem a nerezignovat na život.

Napadají mne nostalgické myšlenky, vždy, když se odevzdám vzpomínkám na své mládí. Pak si na druhou stranu uvědomím, že žiji dnes, tady a teď a mám hned chuť na to, co je v mém dosahu. Třeba na cvičení rovnovážných technik. Tyto techniky zlepšují rovnováhu jak psychickou, tak stabilitu fyzickou. Obojí se vzájemně ovlivňuje.

Čím jsem starší, tím víc cítím, že potřebuji tyhle techniky procvičovat, Nerezignoval jsem na svou celkovou stabilitu. Nesmířil jsem se s tím, že je nutné v tomhle směru příliš zestárnout. Tady za pomoci těchto technik se dá právě ta celková stabilita udržet. Kdo cítí psychickou stabilitu, žije se mu snáz. Snažím se o dvě věci. Udržet stabilitu a pokud bude v mých silách, pokusit se nepodlehnout demenci.

Občas čtu příběhy lidí, kteří relativně brzy se stali dementními. Myslím, že to je škoda. Škoda, protože ti lidé mnohdy díky způsobu života, drogy, alkohol, neustálému přetěžování, jsou tím způsobem života předčasně vyčerpáni. Vyčerpáni způsobem života, vyčerpáni neustálým úsilím o nesmrtelnost a věčné mládí, které vždy prohráváme. Prohra přináší v takovém případě zatemnění mysli, kdy se často dostávají ti hledači do deprese. Deprese, díky které nejsou schopni hledat efektivní možnosti, jak si v životě ulehčit. Možnosti ulehčení, které nabízejí různé relaxační a mentální techniky. Plus cvičení jógových technik, technik tai-či atd.

Jak se dočítám v literatuře, která se zabývá mozkem, stabilitou duševní i tělesnou, relaxační a mentální techniky, plus modlitba, či pomalé cvičení bez námahy a zaměřením na výkon, mnohému zabrání, případně alespoň zpomalí. Osobní zkušenost ty závěry v literatuře potvrzuje. Jestli si něčeho vážím, tak přesně toho, že díky výše uvedenému způsobu života, pořád jsem schopný mít nápad, mít invenci a schopnost reagovat na podněty, které život přináší.
Pořád bych rád napsal scénář k celovečernímu filmu, nebo scénář k televiznímu seriálu, který by se zabýval terapii a životem v abstinenci. Osobně je praktikuji a má subjektivní zkušenost mi radí: „Pokračuj v tom způsobu života, nerezignuj.!!!”

Rád bych ukázal, že život v abstinenci, není věčný boj s chutěmi na alkohol a drogy, ale smysluplný život, kde má člověk možnost zvyšovat svou schopnost snášet zátěž. Zátěž, kterou život sám sobě přináší. Terapie zaměřená na závislost z mého hlediska má tyhle dovednosti přinášet. Nejen samotnou schopnost abstinovat, ale i umět unést život takový, jaký je.Z mého hlediska tohle není málo. Jo jo.

…jen začnem hrát, tak začnou vonět růže, já pocit mám, že děláme co můžem…máme prej zdravý ruce, ale obě pouze levý, práce nám překáží, věřte kdo ty fámy o nás šíří, nám že jen křivdí touhle lží.