Nedali jsme na Pavlíka Morozova...Elvis Aaron byl náš vzor

Za svého poměrně dlouhého života, jsem zjistil jednu věc. Mít na něco názor, vnímají lidé, jako pokus o vykládání pravdy. Něco vidět jinak, z jiného úhlu, znamená pro některé jedince skoro vyhlášení války vůči své osobě. 

Tohle mi došlo kdysi dávno v jedné diskusi, že mít odlišný názor. Na
cokoliv rovná se vyhlášení nepřátelství. Poznamenal jsem tehdy, už je to
třicet let: „Honzo, tak se mi zdá, že jsem se stal tvým nepřítelem,
protože si myslím něco jiného než ty.” Toho Honzu má poznámka
překvapila, mě vlastně také, do té doby jsem se snažil celou diskusi vyhrát,
najednou mi došlo, jakou je kravinou, mít vždy pravdu. 

Postupně jsem začal chápat a pro sebe objevovat rozdíl mezi fakty a
pravdou. Leckterá pravda obsahuje fakta, záleží ovšem jak ty fakta
interpretujeme. Je pravdou a všichni to tvrdí, že alkohol snižuje depresi,
pomáhá rozpouštět úzkost, mnozí lidé se baví s alkoholem lépe než střízliví.
Tohle tvrzení je „obecná pravda.” Fakta, ovšem říkají zcela něco
jiného. 

Další „pravdou” je, že lidé, kteří mají uspokojené všechny
potřeby, jsou šťastní lidé. Inu, pokud by tomu tak bylo, z jakého důvodu ty
fakta mluví jinou řečí? Otázkou je, co jsou uspokojené potřeby a kde končí
„nutné potřeby člověka”? Pokud se pustím do diskuse na tohle
téma s kýmkoliv, počítám, že tak osm z deseti lidí se mi bude snažit
dokázat, že tahle ”pravda” platí. 

Pamatuji se, jak mi kdysi přišel říct klient, že bych mu měl pomoc najít
ženskou, protože pak bude šťastný a už nic nebude chtít. Podle jeho mínění,
by všichni chlapi, co mají ženskou museli, být šťastní a už by nic nechtěli.
Stejně tak ti, co mají dům místo bytu, dost peněz, jsou obdivovaní, musejí
být šťastní. 

I zde je rozdíl mezi „obecnou pravdou” a fakty. Takže ohánět
se v diskusi pravdou, bývá nebezpečné. Za pravdu se totiž podle obecného
mínění bojuje až do konce, za pravdu se umírá, v pravdě se žije a ten, co se
mnou nesdílí mou pravdu, je zákonitě nepřítel. „Jak vznešené”.
Ovšem, ať někdo zkusí bojovat za fakta. Dnes byla někde vichřice, někde
polámala stromy, ale ne všechny poškodila, to je fakt, který se dá jen
konstatovat. Faktem je, že vystraší někoho, někoho ne. Bojovníci za
pravdu, budou tvrdit, že taková vichřice nutně vystraší každého. 

A běda těm, kdo nesdílí jejich názor. Tito lidé potřebují ke své
komunikaci nepřítele. Mají-li nepřítele, teprve pak žijí naplno. Jinak, já
se o té vichřici dozvěděl z SMS a potom ze zpráv. Neb jsem zdravě spal. Teď
na FB, se vede debata o Nohavicovi. Jestli je demokratické sdělovat fakta,
že byl udavačem, když je takový skvělý písničkář. President vyznamenal
udavače, stejně jako agent STB se uchází o premiérský post. Fakta nějak
mluví, otázkou je, zda je nutné brát ohled na fakta. Demokracie je také diskuse o faktech. 

Pro mne ani jeden z těch uvedených není nepřítel. Fakta něco říkají a
jaká byla pravda asi moc nevíme. Z mého hlediska není důležitá. Ti lidé
spolupráci podepsali, nějaká interpretace je možná. Pro mnoho lidí tyhle
fakta nejsou důležité. Pro mne je důležité, že podepsali. A fakt je, že těm,
co nepodepsali, nešlo vždy o život. Nebyl jsem komunistou, nic jsem nikde
nepodepsal, také jsem žil. 

Ale vraťme se k tomu nepřátelství, při rozdílných názorech v diskusi.
Ono to nepřátelství vede pak k osobním urážkám. Nepřítel si nic jiného přeci
nezaslouží. Takhle snadno se dostaneme do stavu, kdy vlastně všechno je
dobré, co nám pomůže toho druhého porazit, zničit, ponížit. Sami sebe
dostaneme do přesvědčení, že si ten druhý nic jiného nezaslouží. Osobně
pokud někdo začne tímhle způsobem „diskutovat”, okamžitě se
ohradím. Dost často ono ohrazení vede ke zklidnění. 

Mnozí lidé se bojí ohradit, protože nechtějí vypadat jako slaboši. Čímž
vlastně ono nepřátelství, kdy diskuse přejde do osobní roviny potencují. Já
osobně řeknu něco ve smyslu: „Takhle tedy ne, jestli se chceš bavit v
téhle rovině, tak končíme.” Nehodlám totiž s nikým diskutovat o jeho
„pravdách,” jimiž zahaluje manipulaci za pomoci hodnocení. 

Manipulace za pomoci hodnocení slouží jako prostředek k získání převahy v
diskusi. „Lotr” v diskusi má jediné právo podle manipulujícího.
Omluvit se a pokorně přijmout mínění a názor toho druhého. Je přeci lotr,
ten nedostatečný, nedůvěryhodný. Ale já osobně nemám potřebu se dát
manipulovat takovými lidmi. Diskutovat mohu, budu-li mít zájem i s
udavačem STB, třeba o muzice, ekonomii, ale on se musí smířit s tím, že jeho
informace mohu zcela klidně považovat za nedůvěryhodné. Stejně tak on má
podobné právo považovat mé informace za nedůvěryhodné. 

Faktem je, že se mi dost těžko bere vážně tvrzení lidí, co třeba udávali.
Respektuji fakta, která sdělují, ale už hůř mi jde je třeba volit, nebo si
kupovat jejich muziku, natož je poslouchat. V takovém případě se nebavím o
pravdě, ale o svém osobním pocitu, co mi brání zcela věřit těm lidem. Nejsou
nepřáteli, nejsou přáteli. K Vánocům jim pozdrav nepošlu, domu si je
nepozvu. 

Ano, bylo nás mnoho, co nedali na Pavlíka Morozova,
„hrdinného” chlapce sovětského vzoru, co udal celou rodinu. Ani
pro nás nebyl vzorem kapitán Minařík, co chtěl vyhodit do vzduchu rádio
Svobodná Evropa. Pokud někdo věří v socialismus, má na tu víru právo. Dokud
budeme diskutovat o výhodách a nevýhodách toho systému, co dokázal vyřešit
všechny problémy, co v kapitalismu nikdy ani nenastaly, pak je dobře. Ale je
jeho problém, pokud chce ve mne vidět nepřítele. Musí si ho vyřešit beze
mne. Neb já se vzdálím. Protože nejde o výhru, ale poznání. Jo jo. 

Jako kluci nebrali jsme velký slova,
rodičů a přátel škol.
Nedali jsme na Pavlíka Morozova,
smáli jsme se všemu kol.
Kdo za to může? Za to může rock’n‘ roll…