Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe. Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

„Shema Jisrael Adonaj Elohejnu, Adonaj echad.“ „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“

Jedna z mých oblíbených modliteb.

Začal jsem ji číst cestou na skupinu v autobusu, kde sice řvaly na celé
kole dvě děti kole dvou tří let, ale tentokrát mne ani nerušily. Autor,
rabín, homosexuál, se tak postupně zabývá životem, jak svým, tak druhých.
Osud židů není nijak veselý, přesto se přistihnu, jak se při čtení
židovských autorů skrytě usmívám. Občas mi pravda, skrytě tečou slzy.

Úsměv mne provázel při čtení této knihy, stejně jako přemýšlení,
kam autor směřuje, co sděluje, jak se vlastně vyrovnává se svým
životem. Jak vidí svět kněží, řeholníků, jejichž svět je mu zřejmě
blízký. Neortodoxní Žid naznačuje své vyrovnávání se sexualitou, která
asi nebyla tak samozřejmá. Být Žid, homosexuál a rabín, není vždy
jednoduché. Znám případy, kde jsou lidé knězi, katolíky a ženatými
muži. Jak tak sleduji, není ten jejich úděl jednoduchý.

Asi je lepší číst takové knihy, než číst různá odhalení z minulosti
lídrů politických stran. Jak říká autor výše uvedené
knihy. „Odhodil jsem asi šest závojů, ten sedmý zůstává pevně
na místě.” Každý máme svá bolavá místa, stejně jako
slepá. Terapeut ledacos vyslechne, a mnohé se nedozví. Jsem
přesvědčený, že dobře jak pro klienta, tak pro terapeuta. Nemusíme vědět všechno. V rámci svého duševního zdraví a zdraví klienta.

U lídrů politických stran hrozí, že se konkurence začne probírat nejen
jejich názory, ale i všemi selháními mládí, vysvědčením na základní
škole a další jiné libůstky. To, že v mládí někdo něčemu věřil, je zajímavé, ale nic to neukazuje na jeho schopnosti.

Letošní volby jsou jako každí volby vypjaté, mnohým jde o mnohé,
některým o vše a podle toho se chovají. V neděli bude jasno, občan
se zařídí, politici začnou vyjednávat a bude občas zajímavé
porovnávat prohlášení před a po volbách. Stejně zajímavé jako sliby
alkoholiků během ústavní léčby o způsobu života po absolvování a
jejich skutečná praxe. Jasně po létech praxe v blázinci jsem už
vyrovnaný muž, který poslouchá, občas něco skeptického směrem k
politikům a momentálním nadšeným abstinentům řekne, leč stále má
víru, že se mezi koukolem, občas pšenice najde.

Bhagavatgíta v jednom překladu z dob totáče, myslím z roku 1976
říká:

Člověk nevědomý, bez víry 
a plný pochyb hyne.
Pro pochybovače, není tento,
ani onen svět, není pro něho
štěstí.

Dlouho jsem měl tenhle citát vylepený na zdi. V dobách, kdy jsem
hltal jak hinduistické příběhy a moudrost, současně s buddhismem,
což mi dodnes přijde přirozené i z hlediska křesťanské víry. Mi
ten citát pomáhal pochopit, že bez víry, člověk si nekoupí ani
rohlík. Protože, co kdyby? Jak se mne pokoušel přesvědčit jeden
klient, že když jsou mi lhostejné popisy toho co obsahují sušenky,
tak je mi jedno, jestli je tam arsen, nebo jiné škodlivé látky. Já
jen apriori předpokládám, že sice jsou na světě svině, které chtějí
škodit, ale je jich méně, než se podle novin a šťouralů v osobním
životě zdá.

Demagogie, kterou někdy někteří lidé používají v diskusi, mne nutí
si dávat pozor. Jak na ty svině, tak na ty demagogy, abych neupadl
do té nekonečné nevíry, co mi ani ten onen svět nenabídne. Je
potřeba si dávat pozor, jako si člověk dává pozor na ulici, aby
nešlápl kam nemá, a zároveň aby někoho nesrazil neúmyslně, pokud
pospíchá, třeba pod auto. Pozorní lidé, tak či tak, jsou
oblíbení. Dívají se, vidí a rozlišují.

Navíc, pozorováním se úspěšně brání proti paranoie, která čas od
času v různé míře zachvátí kohokoliv. Vidět ve všech přátele je
blbost a vidět ve všech nepřátele je druhá blbost. Týká se tohle
křesťanů, muslimů, buddhistů a dalších skupin obyvatelstva. Nemůžu
nebrat v úvahu ty mrtvé po celé Evropě, díky islámským fanatikům a
nemůžu nebrat v úvahu tu miliardu dalších muslimů, co vrahy
nejsou.

Pravda díky fanatikům, se jedni od druhých rozlišují hůř, ale jde
to. Musí být člověk víc na pozoru. V Severním Irsku, Irská
republikánská armáda, na katolictví se odvolávající, má také ledacos
na svědomí. S teroristy se nevyjednává, ti se střílejí, s tím měla
zkušenost britská armáda. Čím víc se
teroristů zastřelí, tím lépe se těmi ostatními, můžeme pokusit
domluvit. Pokud se nechtějí po dobrém domluvit, až pak je na řadě
střelba. A dobře mířit.

Demagogové ti nastolí stav, který z hlediska jejich podání, vypadá
jako „Buď a nebo!” V životě málokdy bývá: „Buď a
nebo!” Jak mě život naučil, skoro o všem se do určitého bodu
dá vyjednávat. Od určitého bodu platí: „Ber nebo nech
ležet.” Pak nastane, jako včera situace, kdy jeden klient
nabízené podmínky znovupřijetí do skupiny napřed přijal,pak začal
licitovat. O podmínkách účasti ve skupině zásadně
nediskutuji. Ty jsou dané. Stejně jako jsou dané podmínky
soužití. Ty buď přijmeme, nebo máme problém, který musíme pracně řešit.

Jo už slyším demagogy: „A to si jako mám nechat všechno líbit?”
Jistě, že ne, podmínky se dají dohodnout. Bohužel pro některé jsou dohody nepřijatelné, neb tím trpí prý rozvoj jejich osobnosti. Tímhle argumentují i mnozí rodiče, když údajně nechají své děti vyrůst v osobnosti. Leč většinou z nich vyrostou jen nevychovaní frackové. Pravda, také druh víry. Inu i tu víru je nutné zkoumat. Především svoji vlastní.

Podmínky soužití se mnohým nelíbí, chtějí je měnit ve svůj
prospěch aby nakonec zjistili, že veškerou svou energii věnují
nikoliv na svůj osobní rozvoj, rozvoj země jim svěřené, ale na
udržení statusu quo. Podmínky soužití jsou neúprosné a lidé, co se
je snaží obejít, jsou pod neustálým tlakem. Věří jen sobě, nikomu jinému.

Žijí ve strachu, kdy o svou moc přijdou, nic jiného je nezajímá a jsou mnozí nemocní strachem ze ztráty moci. Tak ať si toho strachu užijí. Jo jo.