Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo by řek, že jsou to dvě slova

31. 08. 2017 8:11:02
Konec srpna, konec prázdnin, psychologicky, léto končí. Letní čas zdržuje svítání, rorejsi odletěli. Prostě léto končí, noci se prodlužují, takže bude čas na příběhy za dlouhých zimních večerů.

Byl kdysi rozhlas po drátě. Ten byl snad v každé socialistické domácnosti. Naladit šla pouze stanice Praha, tedy alespoň v Čechách a na Moravě. Tehdy bylo ještě Československo, takže počítám na Slovensku byl asi také rozhlas po drátě. A zřejmě tam nebyla k naladění stanice Praha, ale asi stanice Bratislava. Pak tam taky bylo krajské vysílání. Ale to je jedno. Chtěl jsem jen naznačit, že sice muziku v tom rozhlasu hráli mizernou, jenže na druhou stranu tam byly myslím v sobotu hry pro děti. Někdy skvělé. Někdy dost mizerné.

Hry pro děti jsem děsně rád poslouchal, tedy pokud jsem nemusel vytírat schody, jež jsme měli, coby partaj na starosti. Schody se vytíraly v sobotu. V sobotu se ještě chodilo do školy a pracovalo se. Děti aby neměly roupy, pomáhaly s úklidem, myly nádobí, vytíraly podlahu, nosily uhlí a učily se štípat dřevo. Samé, pro tehdejší dobu důležité věci. V sobotu a v neděli se pralo. V prádelně. Děti, když neměly tyhle povinnosti, domu chodily za tmy. Neb tma byl časový údaj, kdy měly být parchanti doma. Parchant, nebyla urážka, ale obecné označení.

Leč vraťme se k těm hrám pro děti. Slyšel jsem Mauglího, Hrdinného kapitána Korkorána, Timur a jeho parta, Čuk a Gek. A jiné podobné perly. V pobočce městské lidové knihovny, na Kamenické ulici v Děčíně, měly všechny ty knížky, tak jsem tam chodíval a knížky domu nosíval. Pak když jsem tam všechny knížky, co mne zajímaly, přečetl, chodil jsem do Podmokel, dnes by se řeklo, centrální budovy knihovny. Tam měli knížek víc.

Děčín a Podmokly, byly kdysi dvě města. Každé na jednom břehu Labe. Po válce a vystěhování Němců se to stalo jedním městem, ale pořád jsme byli zvyklí říkat, že někdo je z Děčína a ta chátra z druhého břehu Labe byla z Podmokel. Je ale zajímavé, když tak o tom přemýšlím, všechny holky, co jsem v Děčíně miloval, byly z Podmokel. Nebo ze Želenic. Tam postavili sídliště a žily tam moc hezký děvčata. Rád na ně vzpomínám a pořád jsou v mých vzpomínkách moc hezký a voňavý.

Dlouho jezdil po Děčíně trolejbus. Do roku 1973. Trolejbusem jsem jezdil rád. Sice občas vypadli klacky, řidič vyběhl, tyčí klacky nahodil do drátů a jelo se dál. Tak trochu dobrodružství. Jelikož je Děčín poměrně malý, za hodinu se dá kompletně přejít, chodíval jsem hodně pěšky. Ne vždy jsem měl třicet halířů na trolejbus. Jako dospělého mě stál šedesát halířů a pak zarovnali cenu na korunu. Byly ty trolejbusy krásný . Byly dvě linky. 1 Kamenická — — –Chrochvice a 2 Staré Město — Býnov. Pak ještě 3 a 4, ale ty nejezdily přes celé město.

Jo, když tak vzpomínám, tak Děčín a tehdejší atmosféra byla na ty dlouhé příběhy za dlouhých zimních večerů jako dělaná. Jako děti jsme se mezi sebou běžně navštěvovaly, takže coby dítě jsem vyslechl ledacos. Různé rodinné příběhy. Když tak přemýšlím, říkám si jak jsme mohly jako děti vydržet bez těch všech kroužků a vybavených sportovišť. Chodil jsem do zápasnického klubu dvakrát týdně na dvě hodiny, chodil jsem sám přes celé město do knihovny. Pěšky, protože jsem potřeboval na půjčovné a ne vždy bylo na trolejbus. Načerno jezdit nešlo. „Zlý průvodčí” by mě vypakoval.

Koupat jsme se chodili na koupaliště a nebo do Březin ke splavu. Bruslit na Zámecký rybník. Nebo na kurty do Podmokel, než postavili Zimní stadion. Propátral jsem všechny okolní lesy, jak na Kvádberku, tak na Sokoláku, či Chlumu. Sám, či v partě slušných chlapců, na které maminky mohly být pyšně. Tedy, když na nás ty matky viděly. Jinak jsme byli parta gaunerů, co z nich, kupodivu většinou vyrostli slušní lidé. Ač jsme rostli, jak pravili všichni kolem nás, pro kriminál a šibenici. Tehdy se ještě věšelo. Takže naděje, že někdo na té šibenici uvízne tu byla.

Nebyli ještě školní psychologové. Na celý Děčín byl jeden psychiatr a pak časem jeden psycholog. Lidé si museli poradit jak uměli. Ale většinou na deprese a jiné psychické výkyvy, nebyl čas. Lidé museli shánět, co se dalo, měli zahrádky, kde si vypěstovali, co potřebovali, protože v Zelenině a Ovoci, jak se ty prodejny jmenovaly, byly leda brambory a občas mrkev a jabka. Rajčata jen v čase, kdy rostla rajčata. Papriky to samé.

Miloval jsem ten čas. Rajčat a paprik bylo na podzim dost, tím pádem doma dobře. Máma uměla skvělý lečo a lečo mám dodnes rád. Na maso a pomeranče a banány se stály fronty. Podobně jako na zajímavé knížky. Si tak říkám, jak nás ten bolševik uměl držet ve skromnosti a zároveň v psychické pohodě. Když se sehnalo, byla radost. Táta balil, aby ušetřil a měl víc na rum, tak jsem občas chodil kupovat papírky.

Pamatuji, že občas také nebyly a trafikantka mi nechtěla dát dvoje, jak jsem měl nakázáno koupit. Báli jsme se že tátu zavřou, když nadával na zasraný komunisty. Nikdo ho nikdy neudal. A tu lopatu, co se s ní musel ohánět, mu taky nikdo nevzal. Asi jim za to nestál. Podobně, jako když jsme s klukama z Kamenický na Daliborce zpívali tu ušlechtilou píseň, co začínala slovy: Až budou všichni bolševici viset na větvi, pak bude v celé zemi ráj...

Tak jsem sice druhý den trnul, kdy si pro nás přijdou, ale nikdo nás nenaprášil. Naštěstí. To by nás ten kriminál neminul. Jako neminul Slávka Rambouska, když pod Atlantikem s kámošem skopli plechový srp a kladivo do Labe. Komunisti zasraný ho za to zavřeli. Kdyby přepadl důchodkyni a sebral ji důchod, dostal by méně.

Táta sice měl pravdu, od té doby jsem měl pocit, že komunisti zasraný, jsou jedno slovo. Až později jsem si ověřil, že jsou to slova dvě. Inu, člověk se pořád učí. Bolševiky jsme nepověsili, takový ráj zase není, ale jinak to jde. Bylo za bolševika hůř. Ale smáli jsme se, milovali jsme, měli jsme touhy, některé se nám splnily, díky tomu, že bolševik jednoho krásnýho dne šel do prdele. Teď jen, aby nepřišel nový bolševik. A jestli jo, tak si tenhle národ nic jiného nezaslouží. Protože si ho zvolil. Dobrovolně. Jo jo.

Autor: Jan Jílek | čtvrtek 31.8.2017 8:11 | karma článku: 16.32 | přečteno: 368x

Další články blogera

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 345 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 16.43 | Přečteno: 593 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 738 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.25 | Přečteno: 1647 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 965 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 274 | Diskuse
VIP
Počet článků 835 Celková karma 17.73 Průměrná čtenost 718

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.