Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

A vzpomínky mne matou

30. 08. 2017 10:24:26
Člověku se hned jinak dýchá,když zjistí, že co domluvil i platí. Bude se po mnoha letech stěhovat se svými skupinami jinam. Z Libně na Vinohrady.

Říká se: „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni.” Nejsou to tak hrozné čtvrtě. Viděl jsem ve světě horší. Jasně, tyhle proletářské oblasti měly svou pověst. Občas zaslouženou. Ale my, co jsme se jako proletáři narodili, uvidíme svět trochu jinak. Nejsme tak nóbl a maximálně zhejčkaný.

Z proletáře se občas stanou i lidi s vyšším společenským statutem, horší je, když se ze slušných lidí, stanou proletáři.Teď nemám na mysli ten bolševický sajrajt, kdy se vyhazovali lidi z práce, škol, statků, aby se ukázalo třídním nepřátelům, zač je toho loket. Ale ty doby, kdy se poměrně slušný člověk dostane do malérů, stane se z něj bezdomovec a už jen někteří najdou odvahu a touhu se vrátit zpátky.

Pár jsem jich poznal, svým způsobem, jsem se dost dlouho také otloukal po světě, a žil jako na peruti, jak praví Písmo svaté. Je ten život svým způsobem svobodný. Svobodný a nejistý. Mnozí lidé milují jistou míru nejistoty. U některých se ona láska ke svobodě projevuje touláním, střídáním partnerek, partnerů, u některých čirým bezdomovectvím, kde si jen tak sedí, popíjejí krabicový, shánějí drogy a nehodlají to nijak změnit.

Jen mráz a zima je občas přinutí změnit místo působiště a jdou na Charitu, do blázince, či jiných podobných zařízení. Bavilo mne žít pod širým nebem, spát pod celtou, v autobusových čekárnách, toulat se jen tak po světě. Dva tři měsíce, pak zase hezky do spořádaného života. Občas mi v mysli vystanou obrazy míst, kde jsem kdysi byl. Ne vždy si vybavím, kde jsem se v mysli ocitl. Ale i tak na mne ty obrazy působí uklidňujícím dojmem.

Některé se opakují. Jeden obraz je ze Španělska, místo, kde jsem jen tak hodinu seděl pod stromy. Zvláštní místo v kotlině, osázené kolem dokola stromy, které jsem neznal, krásné, velké, dávaly stín v tom vedru. Vedla to té kotliny z ničeho nic, místo silnice prašná cesta. Mířila na jih, tak jsem jinou nehledal. Mířil jsem na Gibraltar, tak pořád na jih. Tam na tom místě jsem se pod stromy prospal, pak tam přišel ovčák s ovcemi, dal mi napít vody ze zvláštního kamenné džbánu, musel mi ukázat jak se z něj pije, nebylo to napoprvé nic jednoduchého. Voda v něm byla opravdu studená.

Lidé mi říkají, abych někdy napsal něco o svých cestách. Jenže problém je v tom, že se mi ty cesty vynořují jako obrazy. A popisovat obraz je dost těžké. Umět malovat, raději bych ty cesty namaloval. Tak jak se mi zjevují a zase mizí. Ve Francii jsem zase spal ve středověké věži. Statek, kousek od něho věž asi z bývalé, jak se u nás říkalo, zemanské tvrze. U cesty stála samotná věž a brána nebyla, začalo mrholit, tak jsem se tam utábořil. Ráno mě probudil majitel. Neměl námitek, tedy aspoň z jeho neverbálního projevu tomu nic nenasvědčovalo.

Podal jsem mu svůj „kouzelný” lístek na kterém jsem měl napsáno francouzsky a anglicky, kdo jsem, kam jdu a že prosím o vodu. Ještě jsem tam měl, žádost o ukázání cesty. Francouzi byli vstřícní. Tenhle mi k vodě donesl ještě chleba a něco jako klobásu. Jo cestovat po venkově, většinou znamená se občas i najíst. Aspoň ve světě. Evidentně jak Němce, Francouze i Španěly vyvádělo z míry, že někdo z takové dálky jde tam, kde je to daleko podle jejich mínění i autem.

Jak říkám, souvislý cestopis bych asi nenapsal. Nebavilo by mne takové psaní, a malovat neumím. Vlastně ani fotografie by nebylo to pravé. Jak tak přemýšlím, jen tohle namalovat. Sednout si a jak ty obrazy naskakují, tak je malovat. Nemusely by být ani podle skutečnosti. Ona paměť docela dost zkresluje, jak jsem se v životě mnohokrát přesvědčil. Měl jsem pocit, že asi nějaké místo pamatuji, pak jsem tam po letech přišel a zjistil jsem, že sice je stejné, ale v mé mysli bylo jinak, jiné.

Ale jak jsem se dočetl v zajímavé knížce: „Iluze paměti” od Julie Show, s podtitulem: falešné vzpomínky a proč jim věříme Není to nic neobvyklého. Paměť si s námi občas hraje. Ale mne je jedno, jestli ty obrazy jsou pravé, či se mi něco jen tak pospojuje a pak to vůbec neodpovídá tomu, co jsem prožil. Naskakují mi, já je nijak neprezentuj jako hodnověrné svědectví, spíš mne zajímá ten mechanismus, proč se mi tahle obrazy jen tak z ničeho nic zjevují.

Nakonec, jak tak zjišťuji, ona realita, kterou máme za věčnou a neměnnou, se díky kvantové fyzice ukazuje lehce problematickou. Teorie neurčitosti a pravděpodobnosti docela dost zamíchala mou jistotou v realitu. Vzpomínky, které sice mi říkají, že jsem někde byl, viděl jsem nějaké místo, abych zjistil, že stačí přijít jen z trochu jiného směru a najednou je vše jinak, než bylo ve vzpomínkách.

Inu, ještě že ten život je tak rozmarný a nejistý. Jak ty vzpomínky, tak ten „pevný a neměnný svět.” Jo jo.

https://www.vice.com/cs/article/gvq8zb/jilek-bezdomovec

Autor: Jan Jílek | středa 30.8.2017 10:24 | karma článku: 13.80 | přečteno: 281x

Další články blogera

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 345 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 16.43 | Přečteno: 593 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 738 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.25 | Přečteno: 1647 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 965 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 274 | Diskuse
VIP
Počet článků 835 Celková karma 17.73 Průměrná čtenost 718

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.