...on si přesto zpívá...

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

Nedá se nic dělat. Když už se učím české přechodníky, mohu se učit zase nějaký čas anglicky. Našel jsem opět náhodně, poslouchaje jednu přednášku, jak se snadno naučit anglickou gramatiku. Vždy mne někdo naláká na něco, co je snadné, dozvěděl jsem se, že existuje webová stránka, kde se dá poslouchat zprávy v angličtině formou výuky. Tedy se nejen dozvědět, co je nového v gramatice, ale i zlepšit se v poslechu.  https://www.newsinlevels.com/

Docela slušně čtu v angličtině, pokud chci mluvit, vždy sestavím větu, kterou světu a lidem v něm sdělím, co chci, co nechci. Ale rozumět odpovědím rodilých mluvčí, mi dá práci.

Takže bych se mohl mírně, ale jen mírně snažit něco naposlouchat. Jestli to ještě svedu. Budu muset tedy zakoupit sluchátka a připojit je k iPadu, abych mohl poslouchat a poslouchat. Až možná jednou uslyším. Pravda, když sleduji americké a britské filmy v originálním znění, také ledacos chytnu. Jenže, toužím a toužím, dívat se na ty filmy bez titulků.

Pravda, když poslouchám takového Toma Waitse, a i když si současně čtu jeho texty, když zpívá, stejně mi uniká výslovnost. Ale tak už to chodí. Cizinec mluvící česky by zřejmě měl také problém rozumět „kratkemu zobaku” z Ostravy a okolí. Případně někomu z Moravského Slovácka, co myslijo a všechno vijo. Ono mi stačilo, když jsem žil kousek od Moravských Budějovic a slyšel jsem poprvé: „To han.” A jiné podobné perly. Byl jsem lehce zmatený, než mi došlo, že mi ti lidé říkají: „To ano.”

Už je tomu víc jak čtyřicet let, co jsem odtamtud odešel. Rád vzpomínám. Dnes už je vše jiné i tam. Většina obyvatel té vísky, kde jsem dva roky žil, byli bývalí sedláci, hodně mluvili nářečím, mě říkali: „Čížku.” Posmívali se mi pro můj přízvuk. Jo zažil jsem docela dost zajímavých situací, mezi těmi „bodrými” Moraváky. Ne všechny byly příjemné. Jako každý, kdo přišel někam, kde ještě byl trochu ten svět, který byl sám pro sebe. Pro mne to byl zcela neznámý svět. Musel jsem koukat, abych viděl.

V neděli do kostela, v týdnu dřeli jak koně, vážili si jen toho, kdo uměl dřít jako oni. Nedůvěřiví, stálý úsměv, ale za tím úsměvem ne vždy byla přívětivost. Neměl jsem žádný majetek, to mě v jejich očích velmi degradovalo. Byl jsem z jejich hlediska tulák a nebyl jsem brán dlouho vážně.

Trvalo, než mě mezi sebe aspoň trochu vzali. Jistě byli tam jedinci, kterým to nedělalo problém, ale to byli většinou ti, co se do té vsi přiženili, nebyli místní. I ti byli bráni jako přivadrovalci. I kdybych tam zůstal dodnes, stejně bych byl ten co přišel bůhvíodkud. Na druhou stranu, hodně jsem se tam naučil o lidech. Žít jako mladý ve velkoměstě je snazší, než přijít s usárnou a tím, co má člověk na sobě na vesnici. Mnohem víc se musí učit, jak vycházet s lidmi. Nejen s těmi, se kterými pracuje, ale i s ostatními.

Vůbec nechápali, jak jsem se tam dostal. Byli přesvědčeni, že mám za sebou minimálně pár let kriminálu, a mám zakázanou Prahu. Díky tomu mínění a udáním, že jsem divný, párkrát mě sbalili policajti. Bezdůvodně, jen tak, protože se jim chtělo. Lidé ve vsi nemohli a nechtěli věřit, že nejsem trestaný. Že  jsem jen dobrodruh. Chlebodárci z JZD si ověřovali výpis z trestního rejstříku a když zjistili, že nemám nic na něm, tak nevěřící Tomášové mi prorokovali, že se do toho kriminálu určitě dostanu.

Nakonec vše vyřešil OV KSČ, kam jsem si jako člověk s dělnickým původem šel stěžovat. Na zásah, nějakého funkcionáře mne policajti nechali na pokoji. Jo „zlatý totáč.” Člověk pracoval a policajti jen tak ho klidně sebrali v montérkách, odvezli s tím, že o tři vesnice dále, někdo vykradl samoobsluhu. Odvezli, pustili a šel jsem pěkně pěšky domu z Třebíče do Blatnice, aby mě zase sebrali za to, že jsem utíkal po silnici a stopoval jsem.

Inu, bylo za toho totáče občas veselo. Odvezli mne zpátky, nafackovali, abych si nemyslel že socialismus je nějaká legrace. Když jsem jim říkal, že jsem chtěl vědět, jaké to je na vesnici, tak jsem dostal pár facek, protože ten blb si myslel, že si dělám legraci. Tohle se událo v prvních třech měsících. Pak už, jak jsem řekl, mi dali pokoj. I ve vsi. Ono, když vás na vsi seberou, tak přece policajti mají nějaký důvod. Bylo takové mínění.

Vždycky, když mi začne někdo vyprávět o těch hodných lidech na Moravě, vzpomenu si i na tohle. Ano, potkal jsem tam slušné lidi, pracovité lidi, ale policajti a ta bolševická verbež mezi ně nepatřili. Chápu lidi ve vsi, že byli nedůvěřiví. Takových jako jsem byl já, kteří z města šli na ves bylo pramálo. Ale vím, že mnozí z těch „hodných lidí,” ve vsi na mne žalovalo právě těm policajtům.

Přijeli za mnou kamarádi autem, pochopitelně hned přijela hlídka VB, kterou někdo zavolal. Okamžitá kontrola OP. Dodnes se divím, že jsem odtamtud neutekl dřív, než za dva roky. Asi jsem byl psychicky odolný a také, co hrálo roli, že jsem si postavil hlavu, že mne odtamtud nevyženou. A půjdu, až budu chtít. Což jsem udělal. Začalo se mi vést dobře a usoudil jsem, že už je čas vypadnout. Což mnohé překvapilo. Ale pracovní posudek mi dali slušný a díky tomu, nebyl pro mne problém,se dostat k plavbě. Časem si i děvčata na mne zvykla.

Jak říkám. Většinou jsem tam potkal slušné lidí, pár hodných lidí a setkal se s takovými, co o nich můžu bez uzardění říci: Svině! Bylo jich málo, ale sviní je vždy málo. Jenže stačí zasvinit svět. Závistí, pýchou a bezohledností. Poučil jsem se, že v malém společenství, je vždy vidět, kdo je kdo, tohle se rychle člověk naučí a rychle pochopí, jak komu věřit a komu nikdy.

Jo tehdy v roce 1974 nikoho nenapadlo, že se jednou bude potřeba učit anglicky. Učit se, aby se jeden domluvil s lidmi z jiné země. Nejen z Ameriky, nebo Británie, či Kanady. Není ta EU, nic moc, ale pořád ještě lepší než RVHP, nebo Varšavská smlouva. A umět se ve světě domluvit má smysl. Učit anglicky jsem se začal na stará kolena. Nedal jsem na kecy, že jsem starý a nemám už na to hlavu. Hlavu nemá ten, kdo se nic neučí.

Tohle si pořád uvědomuji. Tehdy se člověk podíval maximálně do NDR, nebo Polska, či Maďarska. Do Jugoslávie už musel mít výjezdní doložku. Kdo neví, co byla výjezdní položka, devizový příslib o nic svou nevědomostí nepřišel. Ani nepřišel o nic, tím že nezažil totáč.

Mnohem snáz snesu Pride parade, neboli „Zbytečný pochod,” než oslavy prvního máje. Svátku práce. Se všemi těmi fanglemi a Internacionálou. Jediný bolševický svátek, co mne bavil, byl MDŽ. Jak pravila tehdejší moudrost. Ženy měly svátek a chlapi padali díky vypité kořalce na hromady. A ty ženy byly o svém svátku povolnější. Některé také padaly, ale na záda. Nějak snadněji. Jo jo.

Tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh, já vím, co mu zbývá. Na slámě tiše snít, za obzor pěšky jít, on si přesto zpívá. Je to neznaboh, jak by se modlit moh, on si pořád jen zpívá, že doma na stráni se vítr prohání a že tam voní hloh.