Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Měsíc nelogické dovolené

30. 07. 2017 1:27:19
Poslední víkend o dovolené. Užil jsem si ji. Jinak, než předchozí léta, ale užil. Odpočinul, získal spoustu vědomostí, které se mi mohou hodit. Byla tom taková hodně studijní dovolená.

Zabýval jsem se studiem emocí a řečí těla. Teoreticky i prakticky. Trochu jsem se vrátil ke své minulosti, tedy k plavbě, prohledal jsem internet, našel spoustu zajímavých materiálů. Myslím, že nemusím souhlasit s lidmi, kteří tvrdí, že internet ohlupuje. Ví-li člověk, co hledá, co chce, má spoustu vědomostí, informací k dispozici a může je využít.

Všiml jsem si jedné věci u sebe. Pokud se o něco zajímám, jsme ochoten přečíst vše, co je dostupné a k mání. Pochopitelně zjistím, že mnohé informace, tvrzení se opakují. Nevynechávám opakování, protože dost často zjistím, že mi něco předtím uniklo.Nějaká souvislost. S něčím polemizuji. Jakmile začnu polemizovat, pochybovat, začnu přemýšlet. Tím pádem se vlastně začínám nenásilně učit.

Možná existují efektivnější způsoby učení, ale tenhle mi velmi vyhovuje. Nenásilně memoruji. Takhle jsem se naučil spousty písniček, protože mne zajímal text, o kterém jsem přemýšlel a opakoval si i s melodií. O poesii totéž. Čtu, přemýšlím, občas se musím podívat jak to je tam napsané a najednou zjišťuji, že umím. Naučené, zapamatované se později dobře promýšlí. Dokonce to vypadá, jako, že mám dobrou paměť. Paměť se zlepšuje, když se trénuje, tedy možná díky trénování mám dobrou paměť, nikoliv od přírody.

Na internetu je spousta návodů jak na co: Dokonce si myslím, že dobrých návodů. Jenže většina lidí, když se dočte, co všechno by měli, znejistí, dostanou se do odporu. „Měl bys!” Dost často vyvolá, a to oprávněný pocit, že druzí lidé nám vzkazují: ”nejsi správcem svého života.” Pokud si to takhle jakoby vědomě nezformulují, stejně je jejich emoce, které ono sdělení vyvolá, do toho odporu dostanou. „Měl bys!” Spojené s řečí těla, kde může ono sdělení doprovodit nevyslovená nadřazenost, již zase lidé přečtou, vyvolá ty pocity odporu a hněvu.

Velmi často pokládám lidem otázku, když si myslím, že jejich metoda není tou nejefektivnější. „Jaký výsledek očekáváš?” Lidé říkají takový a takový, nebo řeknou:„Nevím.” Většinou s těmi odpovědmi nepolemizuji. Nemá smysl z mého hlediska brát někomu víru. Ale sama takto položená otázka způsobí větší nebo menší pochybnost. Pochybnost spojenou s emocemi. Dokonce vyvolá ta dost často otázka diskusi. V té je možné nabýt mnohých vědomostí i od lidí, kteří sice neznají ten „správný” postup, ale mají určitou představu o fungování.

Zažil jsem několikrát situaci, kdy jsem viděl, že lidé třeba ve vztahových věcech opakují stále stejné omyly. Mluví, když mají mlčet, mlčí, když mají mluvit. Říkají: „Já vím, co mám dělat, ale vždycky se dám strhnout.” Emoce jsou emoce. Občas se dáme strhnout, občas se zastavíme. Ale dokud si jeden každý neuvědomí, co vlastně ho bolí, čeho se bojí, pak opakuje stejné chyby.

Byly doby, kdy jsem třeba při hrozbě rozchodu, dělal určitý nátlak. Jednou mi ten nátlak vyšel, jenže jednou, je málo. Nátlakem mám na mysli, třeba ujišťování, jak ji miluji, jak je mi bez ní smutno. Dovolával jsem se morálky atd. Až jsem zjistil, že jak říká zkušenost. „Méně je někdy více.” A zmlknul jsem. Kupodivu mé mlčení v tom druhém vyvolalo mnohem víc otázek, než bych předpokládal. Jen jsem uvědomil, že nátlak vytváří odpor. A mlčení odpor nevyvolá. Spíše nejistotu. Píši si tady myšlenky, které mne napadaly právě při studiu té řeči těla.

Blog má tu výhodu, že není odborným článkem. Pouze jen jistou úvahou na různé téma. Třídění myšlenek. Při pohledu na ty fotografie v těch knihách, co jsem si zakoupil, jsem si vybavoval situace ze svého života. Najednou jsem viděl chyby, které jsem udělal v životě s různými lidmi, v různých situací, jen díky tomu, že jsem špatně přečetl, nebo vůbec nepřečetl, co mi ten člověk sděluje. Mnohé jsem zachytil a zachoval se z mého hlediska výhodně.

Vím jedno, mohu lidem ve vztazích radit, jak nejlépe umím, dokonce ty rady budou bez chyby, ale úspěchu nedojdu, pokud ti lidé nepřekonají strach z osamělosti. A to za ně udělat nemohu. Vím, a to jsem hodně poučený, je těžké někomu říci. „Konec. Už mě dál tahle situace nebaví, už se nechci dát vydírat. Už se nebojím toho, že odejdeš, ale spíš se bojím toho, že zůstaneš a bude ono setrvání pro mne horší, než tvůj odchod.” A vím, jak těžké je tohle pro druhé lidi. Protože, co je těžké pro mne, je pravděpodobně stejně těžké pro druhého. A může se stokrát tvářit, že ne.

Má láska mi mi říká, že jsem se vypsal. Něco na tom bude. Píši, píši a zdá se mi ten text, nesourodý, nesouvislý, bez návaznosti. Jenže, opustil jsem myšlenku, že všechno musí být logické a musí do sebe zapadat. V knize Alana Watse: „Cesta Zenu” jsem zachytil kdysi názor, že můžeme žít psychologicky, můžeme žít filosoficky, ale nelze žít logicky. Logické myšlení má své příznivce, ale jestli funguje v životě jako takovém, o tom se dá pochybovat. Srozumitelnost není vždy logická. A zdánlivě logické uspořádání se většinou ukazuje jako neefektivní. Zen žádnou logiku nemá. Nehybně seděti, mlčet, pozorovat dech je jedna metoda. Pohybovat se a kumulovat energii, je druhá metoda. Přemýšlet o zcela nesmyslném požadavku je třetí metoda. Mám na mysli koán. A přesto je Zen velmi efektivní v sebepoznání.

Přesto mi lidé říkají, nebo píší, že píši srozumitelně. Už dávno jsem si všiml, že třeba v literatuře, ve filmu se věci a události nedějí logicky, ony se dějí jen tak, jakoby bez ladu a skladu. Ale vždy mají jistý motiv, který je provází. A čtenáři, či diváci tohle berou jako samozřejmost.

Zřejmě to bude z toho důvodu, že všichni cítíme, že život sám logiku nemá. Zamilováváme se do naprosto nepochopitelných lidí. Tedy z hlediska těch druhých. Jsme milováni těmi, u kterých bychom to nijak nepředpokládali. Máme různé chutě, každý jiné. Za krásné považujeme každý něco jiného. Ano jsou pravdy, které platí. Pravdy, jež opomíjet se nevyplácí. Přesto jsou lidé, kteří se tak chovají. Nedbají na nic. Zcela nelogicky. Někdy a někteří jen z toho důvodu, že nechtějí dát na zkušenost a chtějí mít svou cestu. Třeba nefunkční, ale jejich. Jejich emoce je k tomu přinutí.

Podobně jako každého jiného. Jsou lidé, kteří mají pocit, že pokud nevypoví vše do nejmenších podrobností, nemohou jim druzí lidé rozumět. Vůbec třeba nechápou výhody zkratky, náznaku. Zkratka i náznak podporují myšlení, podporují tvořivost, fantasii. A oni chtějí říci vše jak si myslí, že je třeba. A lidé je mnohdy nechtějí poslouchat. Jezdil jsem u plavby s člověkem, co stále mluvil. Neustále něco komentoval, něco řešil a jediné, co si pamatuji z jeho řeči, bylo, že nemá smysl si kupovat hodinky, protože stačí se zeptat jiných, neb hodinky má každý. A tolik nám toho chtěl říci.

Lidé někdy hledají ten recept jak na to, a ono stačí jen si sednout, nehýbat se, pozorovat ten dech a najednou zjišťují, že se jejich zdraví zlepšuje. Nedělají nic pro své zdraví, jen sedí a přesto je jim lépe. Chápou, že většinu lékařů tyhle metody znejisťují, protože nemají logiku. Podobně jako čínská medicína, placebo atd. Sedím, ležím, nehýbám se, ani nevyvolávám žádnou autosugesci a přesto je mi lépe. Nebo akupresura. Mačkáš pár bodů a najednou je po bolesti.

Mlčím, nikam téměř nechodím, necelý týden jsem byl mimo domov. Jednou na necelý den v Děčíně. Jinak píši blogy se vzpomínkami na minulost, a přitom mám pocit, že bych klidně mohl být takhle doma rok a cítil bych se dobře. Byl bych rád, kdyby si kdokoliv tenhle blog, nebral jako návod na život. Ani jako způsob úspěšného života. Jsou to jen nelogické myšlenky na konci, zcela nelogicky strávené dovolené. Nevěděl jsem začátkem měsíce, co vlastně budu dělat. Nechal to být, nic jsem nevymýšlel a přesto se toho tolik za ten měsíc hezkého stalo. V mé hlavě. Jo jo.

Autor: Jan Jílek | neděle 30.7.2017 1:27 | karma článku: 15.30 | přečteno: 480x

Další články blogera

Jan Jílek

Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

20.8.2017 v 1:29 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 350 | Diskuse

Jan Jílek

Co zas v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

19.8.2017 v 16:37 | Karma článku: 18.75 | Přečteno: 1065 | Diskuse

Jan Jílek

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

18.8.2017 v 19:33 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jan Jílek

...on si přesto zpívá...

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

13.8.2017 v 0:54 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 413 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Anna Rathkopf

Postřižiny aneb chemoterapie mě dolů nedostane

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já

21.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jiří Jiroudek

,,Malá" retrospektiva, aneb Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života

20.8.2017 v 23:20 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 265 | Diskuse

Andrea Špičáková

Útok v Barceloně pohledem z Katalánska

Je to sice už tři dny, co katalánskou metropoli ochromil zásah několika bláznů, kteří ublížili nevinným lidem, ale po návratu z Barceloně nedalekého Lloret de Mar bych okomentovala situaci, jak to vypadalo Katalánsku hodiny poté.

20.8.2017 v 20:53 | Karma článku: 28.44 | Přečteno: 1060 | Diskuse

Lucie Gavendová

Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.

20.8.2017 v 14:30 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tichý

Třístovkové bilancování

Říkal jsem si, kdy provedu nějaké změny na blogu, nejlépe vyměním profilovou fotku, aby tam nestrašila pořád ta stejná (postupem času letitá).

20.8.2017 v 12:35 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 139 | Diskuse
VIP
Počet článků 819 Celková karma 16.55 Průměrná čtenost 720

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.