Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jenom kalná řeka ví...

29. 07. 2017 1:15:01
Dal jsem vydělat Českým dráhám. Jel jsem se svou láskou do Děčína vlakem. Jel na čas a stál nás asi tolik, co by nás stála cesta autem.

Ale kdybychom jeli čtyři, už by byla cesta vlakem, oproti autu, prodělečná. Občas mám takový zvyk počítat. Sice stejně nic neušetřím, neb co ušetřím na jednom, utratím na druhém. Věčný kolotoč, který mi neumožňuje nadměrně zbohatnout.

Děčín v letním skoro slunci byl hezký. Sestra mě sice nechala čekat, protože kolony aut brzdily její úsilí. Okresní město a problémy, jako velkoměsto. Podobně přibývající plechové haly na místech, kde bylo kdysi buď pole, nebo jiné hospodářské budovy. Zděné. Inu, modernizaci nikdo neunikne. Ošklivosti z ní plynoucí, jak se zdá také ne. Včetně nedostatku míst na parkování. Z toho důvodu se zase vyplatí jet vlakem.

Prošli jsme se kousek po obědě, když jsme probrali ten světa běh, s mou láskou, sestra šla nakupovat, po pěší a cyklistické stezce kousek kolem Ploučnice. Ploučnice je řeka, co se pod děčínským zámkem vlévá do Labe. Má oblíbená řeka s krásnými místy, kam jsem se dlouho a dlouho chodil koupat, otužovat a na procházky s krásnými děvčaty. Tedy pokud nebyla líná ta děvčata na krok. Ta stezka byla ukončena dočasně plotem, který nám bránil jít dál.

Opravovali tam most přes říčku a tedy jsme se kousek vrátili. Pak šli jinou cestou zpět. Přes bývalé koupaliště, kde údajně bylo původní město, tedy na Mariánské louce. Koupaliště po povodni v roce 2002 zrušili. Uvedli louku údajně do skoro původní podoby. Seděl jsem na lavičce a přesně v duchu viděl, co kde bylo. Tam skokanská věž, tam bazény pro děti, tam dřevěná restaurace, kde jsme sedávali, na kytary hráli, tedy ti, co uměli, zbytek zpíval. I ti, co zpívat neuměli. V davu vše splynulo do chóru.

Nic z toho nezbylo, jen ta Mariánská louka. A ty stromy. Ty tam jsou a dělají to místo krásné. Prošli jsme se, uviděl jsem své rodné město, ne všechny změny se mi líbily, ale tak už jde život. Musíme se občas smířit se změnami. Nebo nemusíme, leč nic tím nesmířením většinou nedosáhneme. Změny se jednoduše dějí. Ať chceme, či nechceme.

Před odjezdem, kafe v restauraci u Mostu. Bývalé to cikánské putyce, kam si údajně člověk musel vzít baterku, jak tam bývalo černo. Tak pravil Honza Vávra, kapitán ze ZKMR, tedy zadokolesového motorového remorkéru „Orlík.” jež tam rád chodil. Asi dvakrát jsem tam s ním byl, když jsem u něj dělal turnus, nebo dva jako loďmistr. Ale nebyla to má oblíbená štace. Chodíval jsem za děvčaty jinam. Honzovi se tam náramně líbilo. „Inu, proti gustu žádný dišputát,” jak praví klasička.

Ukazoval jsem své lásce různá místa na řece, říkal ji: „Tady kotvily parníky a zadokolesa, čluny většinou támhle, u téhle hráze bylo loďmi vyboucháno. Tady na tomhle místě se točily parníky a zadokola. Strčily špičku, nebo zadek do ouplavu, zastavil na místě, špičku když, se točil po proudu, tak opřel o písek a proud udělal zbytek.

Poslední zadokolesák Beskydy na Labi

A nic z toho nezbylo. Až umřeme, my co jsme ještě jezdili, nikoho ani nenapadne, že pod děčínským mostem, proplula každých sedm minut loď.” Ptala se mne, jak dlouho jsem jezdil. Říkám ji: „Pouhých patnáct let. Šest a dvacet let jsem pryč.” Patnáct let je dost, ale na plavce je patnáct let málo. Většina plavců, mělo šífort, jako celoživotní povolání. Poznamenala, že i já jsem vlastně nikdy neodešel. Protože, co mne zná, tak o plavbě mluvím hodně.

Něco na tom bude. Přeci jen bylo to povolání, které mělo a má svoje specifika. Odkázáni na vodu, voda nás živila, určovala a dost rozhodovala o našem čase, životě jako takovém. Byli jsme šífři. A i když po roce 1990, nás většina skončila, živíme se jinak, těmi šífry jsme tak nějak zůstali. Šífr=plavec.

Ve Štětíně, kolem roku 1986

Lodě jsou krásné a rozmarné. Žádná není stejná. I když jsou takzvaně sesterské. Musí jim šífr rozumět, musí s nimi zacházet opatrně a pečovat o ně. Potřebují dost vody pod sebou. Neb, když loď drncá, tak je malér. Velký malér většinou. A na říční lodi musel každý umět co nejvíc. Řídit loď, udržovat loď, znát řeku a přiměřeně mít k lodi i řece respekt. Protože ten kdo neměl respekt, ten toho moc nenajezdil.

Tam jsem pochopil, že se chce-li plavec být moudrý, učí se řemeslo, učí se každý den. Jak na lodi, tak mimo loď. A kdo si myslí, že umí všechno, ten na svou pýchu dojede. Ale tak leda na kopec, jak se říkalo, když loď nasedla na mělčinu. Řeka tomu frajerovi prostě ukáže. Jak kdysi napsal Mark Twain, coby bývalý kormidelník na Mississipi. „Znalosti o řece jsem zapomněl, ale potěšení z toho, jak se řídí loď, ne...”

Poprvé v Hamburku 1976

Ano, hodně jsem toho také o řece zapomněl. Kilometráž, mosty, přívozy. Hodně se toho změnilo. Ale ten pocit, když stojí člověk u kormidla, ať na člunu, na motoráku, nebo zadokolu, ten se zapomenut nedá. Tak vytáhneme kotvy, odvážeme lana a jedem. Jo jo.

Beskydy se točí v Děčíně v ouplavu. Loďmistr na kolnici hlídá aby to klaplo. Kdo umí, ten umí.

Autor: Jan Jílek | sobota 29.7.2017 1:15 | karma článku: 20.12 | přečteno: 657x

Další články blogera

Jan Jílek

Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

20.8.2017 v 1:29 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 350 | Diskuse

Jan Jílek

Co zas v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

19.8.2017 v 16:37 | Karma článku: 18.75 | Přečteno: 1065 | Diskuse

Jan Jílek

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

18.8.2017 v 19:33 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jan Jílek

...on si přesto zpívá...

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

13.8.2017 v 0:54 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 413 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Anna Rathkopf

Postřižiny aneb chemoterapie mě dolů nedostane

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já

21.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jiří Jiroudek

,,Malá" retrospektiva, aneb Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života

20.8.2017 v 23:20 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 265 | Diskuse

Andrea Špičáková

Útok v Barceloně pohledem z Katalánska

Je to sice už tři dny, co katalánskou metropoli ochromil zásah několika bláznů, kteří ublížili nevinným lidem, ale po návratu z Barceloně nedalekého Lloret de Mar bych okomentovala situaci, jak to vypadalo Katalánsku hodiny poté.

20.8.2017 v 20:53 | Karma článku: 28.44 | Přečteno: 1060 | Diskuse

Lucie Gavendová

Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.

20.8.2017 v 14:30 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tichý

Třístovkové bilancování

Říkal jsem si, kdy provedu nějaké změny na blogu, nejlépe vyměním profilovou fotku, aby tam nestrašila pořád ta stejná (postupem času letitá).

20.8.2017 v 12:35 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 139 | Diskuse
VIP
Počet článků 819 Celková karma 16.55 Průměrná čtenost 720

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.