Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tak trochu o česneku i válce

25. 07. 2017 14:07:32
Smazal jsem blog, kde jsem se pokoušel adorovat editory, které používám na psaní. Dělo se tak pod vlivem sledování své lásky, která provádí korekturu jedné diplomové práce v LibreOffice.

Jak se lidé nadřou, když nemají ty správné nástroje.

Vychvaloval jsem v něm výhody unixovým textových editorů, které používám. Leč mi došlo, že nepíši pro lidi, kteří milují Unix, Linux, a netuší, že ten kdo nezná, Linux, nebo Unix, podobně jako ten, co nemiluje česnek, ten neví, o co přichází. Pak jsem naznal, že popis výhod textových editorů VI,VIM, Emacs, čtenáře nezaujme. Blog jsem tedy smazal a přemýšlel, čím si časně zrána po desáté urovnat myšlenky. A když v tom mi se slovem „česnek” asocioval včerejšek. Ano, blog o topinkách.

Díval jsem se včera na žitný chléb. Díval a přemýšlel, na co mám chuť. V ledničce jsem měl šunku, pomazánku, ale věděl jsem že ani na jedno nemám chuť. Dokonce jsem neměl chuť ani na chleba namočený do vajíčka a osmahnutý. Pak mi došlo. Ano mám chuť na topinky s česnekem. Hodně topinek a hodně česneku. Česneku a lásky není nikdy dost.

Hlad je nejlepším léčitel lenosti. Jsem líný, dostanu hlad, zvednu se kouknu do ledničky. Pokud bych hlad neměl, nezvednu se. Takhle jsem se zvedl, nakrájel chleba, vyndal z lednice sádlo, ze šraňku pánev, zapnul sporák, sádlo se hezky rozpouštělo, chleba jsem krájel, loupal česnek, polykal sliny. Usoudil jsem, že by vůbec neškodilo vajíčko, ale jako volské oko.

Jsou lidé, co jim česnek smrdí a na topinky si mažou marmeládu. Ano i tací jsou mezi námi. Dokonce česnek nedávají do bramboračky, bramboráku, karbanátků, prostě nikam. Ochuzují se. Jakmile jsem snědl první topinku, zatím bez vajíčka, hojně česnekem potřenou, cítil jsem jak se mi tělem rozlévá ten pocit.„Ano tohle je ono, tohle jsem potřeboval.” Miluji ty chvíle, kdy se trefím do toho, co mé tělo žádá a chce.

Chce-li tělo česnek, má mít česnek, chce-li lásku, má dostat lásku. Kdo se příliš odříká, ten si chleba největší kus ukrojí. I odříkání má být myslím přiměřené. Oni věděli ti Otcové pouště, proč odcházejí na poušť, jedí kobylky a kořínky. Protože se jim snadněji dařilo zklidňovat vášně těla. Jídlo umí probudit vášně.

Y toho důvodu, buddhističtí, či hinduističtí šramani, jedí jen, co dostanou, ovšem nikoliv sladké, slané, kyselé. Jídlo bez chuti a zápachu. Ale já nejsem ani šramana, ani mnich z pouště, který se do té pouště uchyluje z toho důvodu, aby našel Boha a všechno, co mu působí slast ho od Boha odvádí. Takže si jídlo užiji. I Kristus si uměl užít.

Mám s těmi žijícími světci tak trochu problém. Hlavně pokud žijí mezi lidmi. Moc na tu jejich svatost a moudrost nevěřím. Držím se v tomhle Bible, která upozorňuje na možné zklamání z libovolného člověka, který je jen člověk. Vím, jak je snadné sklouznout a omluvit si celkem cokoliv. A pořád se chovat jako ztělesněný světec.

Jako člověk znám své slabiny. Musím se mnohdy hodně a hodně hlídat. Mnozí věřící, včetně mne, zažili mnohé zklamání, když zjistili, že jejich kněz, pastor, buddhistický, hinduistický guru, nejsou těmi, za které je pokládá, nebo za koho se oni sami vydávají.

Člověk se musí znát, musí vědět, co opravdu chce, po čem touží a musí si hlídat své limity. Jakmile je překročí, sám sebe překročením limitů potrestá. I tím česnekem, když je ho příliš. Včera jsem se trefil přesně do množství. Takže jsem měl hezké odpoledne. Bylo toho akorát.

Pak jsem shlédl film „28 panfilovců.” Ruský film, válečný film. A dobře udělaný. Pochopitelně s trochou pathosu. Ten je zřejmě asi nutný. Epizoda z bojů o Moskvu. Zazněla i ona slavná věta, které jsme se občas trochu posmívali, ale mne z ní vždy trochu mrazilo.

„Vojáci! Rusko je veliké, ale ustoupit není kam. Za námi Moskva.”

Už samotné oslovení. „Vojáci!” Žádní soudruzi, žádný komunistický blábol. Prosté oslovení. Připomínka, kdo jsou a z jakého důvodu tam jsou. Dvacetiletí kluci, kteří bojovali o bytí a nebytí národa. Doslova. A díky tomu bolševickému marasmu, který ten národ zachvátil, málem byl ten národ zničen. Z těch dvacetiletých kluků, z té generace, se domu po válce jich vrátilo jen dvě procenta. Zase díky bolševické bezohlednosti a omezenosti. Film byl udělaný pěkně. I když není historicky věrný, tak je důležitý. Jo jo

Tohle je sice z filmu Stalingrad. Ale ten stojí také za vidění. A jak to ta ženská zpívá, mi bere dech.

Autor: Jan Jílek | úterý 25.7.2017 14:07 | karma článku: 15.57 | přečteno: 492x

Další články blogera

Jan Jílek

Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

20.8.2017 v 1:29 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 350 | Diskuse

Jan Jílek

Co zas v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

19.8.2017 v 16:37 | Karma článku: 18.75 | Přečteno: 1065 | Diskuse

Jan Jílek

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

18.8.2017 v 19:33 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jan Jílek

...on si přesto zpívá...

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

13.8.2017 v 0:54 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 413 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Anna Rathkopf

Postřižiny aneb chemoterapie mě dolů nedostane

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já

21.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jiří Jiroudek

,,Malá" retrospektiva, aneb Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života

20.8.2017 v 23:20 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 265 | Diskuse

Andrea Špičáková

Útok v Barceloně pohledem z Katalánska

Je to sice už tři dny, co katalánskou metropoli ochromil zásah několika bláznů, kteří ublížili nevinným lidem, ale po návratu z Barceloně nedalekého Lloret de Mar bych okomentovala situaci, jak to vypadalo Katalánsku hodiny poté.

20.8.2017 v 20:53 | Karma článku: 28.44 | Přečteno: 1060 | Diskuse

Lucie Gavendová

Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.

20.8.2017 v 14:30 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tichý

Třístovkové bilancování

Říkal jsem si, kdy provedu nějaké změny na blogu, nejlépe vyměním profilovou fotku, aby tam nestrašila pořád ta stejná (postupem času letitá).

20.8.2017 v 12:35 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 139 | Diskuse
VIP
Počet článků 819 Celková karma 16.55 Průměrná čtenost 720

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.