Je časně zrána, spát se mi nechce. Chvíli koukám z okna do Prahy, mám docela slušný výhled. Pak si zase čtu, láduji do sebe meruňky. Teď si uvařím kafe.
Nějak se nemůžu naučit říkat „káva.” Je mi tohle slovo takové vznešené. A ještě co mě fakt bere, je , když mi někdo nabídne kávičku. Zní mi kávička, podobně jako ahojky, nebo čauky. To zírám jak trmickej pes. Krampol kdysi perfektně rozlišil rozdíl mezi klukem z Vinohrad a Žižkova. Stačily mu na ono rozlišení dvě slova. Jedno bylo: „ó nikoliv.” Druhé: „ale hovno.” Takže, když chlap řekne: „čauky, dáte si kávičku?” V duchu povzdechnu a řeknu si. „No každej je vodněkad.”
A hlavou mi prolétne vzpomínka na tátu, Děčín, ty jeho kumpány, co byli páskové, a frajeři. My už páskové nebyli, má generace, to byli bouráci a frajeři. Plus volové. A kdyby frajer řek: „Hele vole, dáš si kávičku, tak snad do smrti nesměl do hospody. A když jsem coby dvacetiletej kluk přišel do Prahy, tak ještě byly ty žižkovský pajzly a nejen ty, ale putyky po celý Praze, které jsem kompletně prolez, abych věděl, co ten život obnáší. Nic jsem se nemusel učit, protože na vostrý hochy z pohraničí jsem byl zvyklej. Věděl jsem co a jak. Ty žižkovský byli némlich to samý.
Jak tak vzpomínán, zjišťuji, že automaticky přecházím do slangu. Umím slang několika povolání a umím slang pouličních frajerů, o kterého stačilo jen zavadit a už se ptal: „Chceš bití frajere?” A odpověd hned zněla. „ Jasně, na to si koupím lístek do první řady demente. Když neumíš chodit rovně, choď po poli, tam je místa dost. Křupane.” A buď se jen napínaly svaly, nebo rovnou padaly rány. Inu, mladost, radost.
Rád jsem chodil do kina. Vlastně jsem tehdy chodil skoro na všechno,co domácí produkce dala, zahraniční též. Sovětské filmy jsem vynechával. I když soudruzi se nám snažili podstrčit, heslo, že kdo nemá rád sovětské filmy, nemá rád Sovětský svaz. Tak jsem ukazoval na bojkotu sovětských filmů, že opravdu nemám rád Sovětský svaz. Ve filmu mě bavili ti hošani, co hráli drsný hochy, jako třeba Vašinka a mě se pořád nějak nezdáli. Docela právem, on to byl vlastně něžný homosexuál a lezlo to z něj do všech stran. A další. Jako třeba Cupák. Také mne nepřekvapilo, když později vylezlo, že je šťastně zamilovaný do svého chlapce.
Herci to byli dobří, jen ta drsnost jim moc nešla. Podobně jako Jean Maraisovi, když jsem ho viděl v těch soubojích. Pořád ty rvačky vypadaly,zvláštně, jen aby se Honzík Marais neumazal a nezpotil. Filmové rvačky, mu tedy nešly. Zřejmě žádnou opravdovou nezažil. Jako kaskadér odvahu měl, to jo, to se musí nechat. Kdežto Steve McQueen, toho jsem viděl poprvé v „Sedm statečných,” a bylo mi jasné, že tohle je skutečně kluk z ulice, pistolník, žádný chcípáček, co se bojí umazat.
Kdo viděl „The Getaway.” Se Stevem McQueenem a remake toho filmu s Alecem Galdwinem, musí uznat, že milý Alec by mohl tak maximálně držet v přestávkách při natáčení Stevovi pušku a kolt,otírat mu čelo a nosit chlazené nápoje, aby se mistrovi lépe pracovalo. Maximálně. Ve všech filmech, co jsem ho viděl, tak byl skvělý herec a skutečný chlap. Ať držel karty v ruce, nůž nebo revolver, bylo jasné, že ví jak s tím zacházet.Co se ženských týče, tam nebylo pochyb, že ví co s ní.
Povídají ženský, že prý chlapi nejsou. Nevím kam koukají. Já jich znám docela dost. Chlapi, co se umí postarat o sebe i o druhé. Otázkou je, zda se ty ženský těch chlapů tak trochu nebojí a nebo, co je horšího, ony je chtějí přizpůsobit svým představám. No a to pak moc nefunguje. Některé je dokonce se okusí vykastrovat. Obrazně řečeno. A když se jim to povede, tak je to vlastně chyba toho chlapa. Povídají.
Jenže, tak dlouho se je snaží změnit, až se z kohouta stane kapoun. Nebo zdrhne. Aby zachránil koule. Do kterých ho ta ženská systematicky kope. Obrazně. Někdy doslova. Viděl jsem chlapa, dva metry, co držel ve vzduchu ženskou, která se mu pokusila ty koule rozkopat. Řvala hystericky na celý kolo, že ho zabije. A on ji jen držel a uhýbal a pokoušel se ji uklidnit. Moc mu to uklidňování nešlo. Bál se jí dát pár facek, protože by z ní zůstal jen mastnej flek. I když, lehké, dobře mířené plesknutí, je v případě hysterky, nejlepší apoštolát. Nakonec na ni jen zařval. Ztichla. Postavil ji a okamžitě beze slova varování ,se ho pokusila praštit kabelkou. Udělat to mě, nevím nevím, jestli bych se ovládl.
Pravda, doktor Honzák v jednom svém blogu píše: „Středověk připisoval hysterické příznaky posedlosti ďáblem, nicméně za jeho nejjistější vypuzení se považoval a realizoval vaginální koitus.” Docela dobrá odborná rada. Bohužel ne všude realizovatelná a myslím, že dnes by takového jedince zavřeli za znásilnění. Není jednoduché realizovat odborný názor. I když od skutečného odborníka. A středověk věděl svoje. Bohužel, některý ty hysterky i upaloval. Prý ale jen ty ošklivý.
No nic, už jsem toho řekl docela dost. Zavzpomínal jsem, včera mi sestra psala: Tak je to 34 let, co umřel táta. Musel jsem ji opravit, že 34 let tomu bude až za měsíc. Milá sestra už má srpen. Občas si na něj vzpomenu. Měl jsem ho rád, akorát, že strašně chlastal a mlátil mámu. On by mlátil i mě, kdybych se dal. Jsem po něm. Takže jsem se nedal. Také si toho moc nenechám líbit.
Jedno mu musím přiznat, nebyl to srab, co mlátí jen ženský, pral se do konce života a občas byl fakt dost bit, ale nedal si pokoj. Měl štěstí, nikdo ho nezabil, nikoho nezabil. Umřel v posteli bez bot. Jo jo
..a každej z těch neznabohů i můj táta támhle v rohu… Ten s tou šálou a cigárem v jeho oblíbený putyce na Růžku. Ten druhý, je pan Pokorný, otec mého spolužáka Pepy Pokorného..
Bylo mi třicet tři a za týden v 25 června 1983 jsem se ženil a zpívali jsme s Jirkou Kociánem : voženit se vzít si ňakou rajdu copatou a za její lásku platit celou vejplatou…
J
Rád jsem cestoval vlakem. Spolucestující se jmenovala Michaela. jak pak se ji asi vede?
…tak jsem zašel do krčmy, tam slyšel jsem ten žvást, že na lodích je veselo a fasujou tam chlast..
Se člunem v Brunšviku. kolem roku 1983
