Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proto abych šel

18. 07. 2017 14:11:21
Motto níže uvedené jsem nikde neopsal, nikde nečetl, jen jsem si ho vymyslel. V noční době, kdy jsem přemýšlel o tom, že už nějaký čas radost z pohybu nemám zas až takovou. Především z chůze, kterou jsem celoživotně měl.

Motto chodce:

Kam jdeš?
Až tam.
A co hledáš?
Nic!
A proč tedy jdeš?
Proto abych šel.

Dnes je ta radost zastíněná bolestí kolen, už neomládnu a zůstane jen vzpomínka na ty časy, kdy jsem někam šel, jen z toho důvodu, že jsem měl chuť někam jít.

Musím se k něčemu přiznat. To že jsem chodil dlouhé tratě, bylo jen a jen z toho důvodu, že jsem se na dlouhých cestách, osaměle putující, cítil skvěle. Skvěle, aniž bych tušil kam skutečně dojdu. Tohle všechno jsem rozhodně nedělal proto, že bych hledal sám sebe, hledal nějaké poučení, nebo si myslel, že se tím putováním něco změní.

Legrace je právě v tom, že jsem nic nehledal, vždy jsem něco našel. Jen tak se mi to zjevilo na cestě, zcela náhodou, jen z toho důvodu, že jsem šel tím směrem. Pokud jsem našel sám sebe, tak jen proto, že jsem o nějaké nalezení své tváře, svého obrazu nestál. Celý život jsem se chtěl mít dobře, užít si a chůzi jsem považoval za jeden z prostředků jak si užít. Ale stejně, přemýšlím marně, co to znamená: „Najít sám sebe.”

Jak bylo už řečeno. Potěšení z bolesti zas tak veliké nemám. Kdybych měl, chodil bych dnes víc. Ale nechodím, chodím málo, tak jak chodí většina běžných lidí. Nepřemáhám se. Nevidím žádný důvod a smysl toho přemáhání. Bere to jen energii.

Jasně, pokud člověk putuje pěšky, sem tam, ho nějaká nepříjemnost, co musí zvládnout, potká. Ale primární důvod nebyl v tom, abych zjistil, co jsem, kdo jsem, ale spíš, jestli jsem fakt tak schopný někam dojít, jen z toho důvodu, že si myslím, že toho schopný jsem.

Většina literátů píšící o lidech se vydávající na cestu, má takové výkřiky do tmy. Jako, že vydali se na cestu, aby padli na dno světa. ...viděl jsem Paříž i Londýn, pozdě k ránu, šel podél řeky až k oceánu. padl jsem na dno světa víc, než umím říct a v lidských očích nehledám vůbec nic... Tohle napsal Dylan. Hezky se to poslouchá, ale můj případ to není. Nehodlal jsem padnout na dno světa. Nechtěl jsem objevit atmán, nebo dojít satori.

Od dětství jsem toužil se dostat na Nový Zéland. Jediný důvod, který jsem měl, tak jen proto, že z Nového Zélandu vyrazil nedobrovolně škuner s několika mladými chlapci, kteří pak přistáli na neznámém ostrově a strávili tam dva roky prázdnin. Jak tu knihu nazval Jules Verne. Ty štrafovaný obrázky ve mne vyvolaly přesvědčení, že na Novém Zélandu je nějak pořád pod mrakem.

Jak se ukázalo, nebylo to zas až daleko od pravdy. Na Novém Zélandu, za mého dvouměsíčního pobytu, pršelo víc, než jsem předpokládal. Obrázky vlastně nekecaly. A na Nový Zéland jsem se vydal také proto, že je to dostatečně daleko, aby ta dálka ukojila mou ješitnost. Nestěžuji si, byl to hezký výlet, a nestál zas až tolik. I s letenkou asi 65000 Kč. V roce 2003-2004. Prosinec, leden.

Šel jsem podél toho oceánu, šel jsem mezi horami, potkal se se spoustou lidí, trochu se zlepšil v angličtině, viděl bosé farmáře, jak svačí na kapotě aut, jídlo, co jim zabalili v bufáči do bílýho papíru a pak do novin, aby nevychladlo. Kdo chce zažít poklidnou dovolenou, slušné laskavé lidi, pak ať se vydá na Nový Zéland. Žádní medvědi, žádní jedovatí hadi, klid pohoda. Tedy, prší víc, než je zde v kraji obvykle zvykem.

Kanada, to je jiná historka. Medvědi, daleko všude, lidi slušní, ale ostražití. Buď si poradíš, nebo neporadíš. Takhle jsem je alespoň vnímal. Indiáni, rezervace, lesy, hory, tlustý bílý holky, takový britský. Barevný holky byly dost hezký. Kanada je krásná. Ale tak normálně.

Nový Zéland Wellington

Nový Zéland Severní ostrov, z Aucklandu do pustiny.

Zase jsem tam nenalezl svou tvář. Jo viděl jsem toho dost, ale to jsem docela čekal. Hory a lesy na celém světě vypadají skoro stejně. Jezera taky. Řeky velký, čistý. Kanada se mi líbila, ale že bych tam objevil moudrost světa se říct nedá. To je ten anglosaský svět. Hodně si podobný, ale dost se od sebe lišící.

Španělsko, Chile, Argentina, Portugalsko, ten latinský, latinsko-americký svět nemlich to samý: Horko a zpocený tváře, mantily, sváteční šaty... Hodně dětí, katolické kostely, chudinské čtvrti a hned vedle luxusní hotely, parádní vily. Kontrast na kontrast. I ve Španělsku a v Portugalsku. Všechno pěšky, všechno jen tak, bez cíle a vědění, co kde na mě čeká. Ani tam jsem nijak nic extra v sobě neobjevil. Takhle, myslím, že člověk může objevit jen co v sobě má, nic zvenčí se nedá získat.

Poutě jako takové, to už je jiná. Tam křesťanský člověk putuje k nějakému světci, nebo na nějaké mariánské poutní místo, aby si něco vymodlil, nebo někomu něco vymodlil. Našel trochu klidu v duši a prokázal svou víru. Když jde pěšky, dá najevo chuť něco Pánubohu, potažmo světci obětovat. Ukáže, že není líný na krok.

Víra hory přenáší a člověk si i něco vymodlí. Pro sebe, pro druhé. Na poutě je dobrá Evropa. Všude plno míst, kde se člověk může modlit, může putovat, jeden zázračný světec vedle druhého. Zázračných mariánských míst habaděj. U nás Svatá hora nad Příbramí, Filipov u Rumburka, Jinak v Polsku, Čenstochová, tedy Jasná Hora. Lurdy ve Francii, Fatima v Portugalsku. Jo to se to putuje. Třeba do Izraele. Tam ze svatých míst jeden nevyjde. Ta země je celá svatá. Nadarmo se ji neříká: „Svatá země.”

A jaký je závěr? Nic nehledejte, rozhodně ne svou tvář a sami sebe. Jen se dívejte, mluvte s lidmi, dejte jim šanci aby pro vás něco udělali, jako jsem jim vždy dal šanci já. Nesmíte toho chtít moc, ale když umíte přiměřeně žádat, vždy dostanete. Na celém světě lidé rádi vypadají lepší.. Lepší než někdy jsou. Pochopitelně narazíte i na neochotné blbce, ale těch je málo.

Když nesmálo se štěstí, tak šlo se o kus dál,
muž jenom sevřel pěsti a s osudem se rval,
lví srdce měli muži, co stvořili nám zem,
a zlatý Jih už zůstal v nich a stal se domovem.

Už přešla zlatá sláva a spadla opona,
zas v campech roste tráva a div se nekoná,
je konec dobrodružství a zestřízlivěl zrak
a mocný buš je spoután už a přijel první vlak.

Autor: Jan Jílek | úterý 18.7.2017 14:11 | karma článku: 16.00 | přečteno: 446x

Další články blogera

Jan Jílek

Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

20.8.2017 v 1:29 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 350 | Diskuse

Jan Jílek

Co zas v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

19.8.2017 v 16:37 | Karma článku: 18.75 | Přečteno: 1065 | Diskuse

Jan Jílek

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

18.8.2017 v 19:33 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jan Jílek

...on si přesto zpívá...

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

13.8.2017 v 0:54 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 413 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Anna Rathkopf

Postřižiny aneb chemoterapie mě dolů nedostane

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já

21.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jiří Jiroudek

,,Malá" retrospektiva, aneb Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života

20.8.2017 v 23:20 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 265 | Diskuse

Andrea Špičáková

Útok v Barceloně pohledem z Katalánska

Je to sice už tři dny, co katalánskou metropoli ochromil zásah několika bláznů, kteří ublížili nevinným lidem, ale po návratu z Barceloně nedalekého Lloret de Mar bych okomentovala situaci, jak to vypadalo Katalánsku hodiny poté.

20.8.2017 v 20:53 | Karma článku: 28.44 | Přečteno: 1060 | Diskuse

Lucie Gavendová

Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.

20.8.2017 v 14:30 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tichý

Třístovkové bilancování

Říkal jsem si, kdy provedu nějaké změny na blogu, nejlépe vyměním profilovou fotku, aby tam nestrašila pořád ta stejná (postupem času letitá).

20.8.2017 v 12:35 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 139 | Diskuse
VIP
Počet článků 819 Celková karma 16.55 Průměrná čtenost 720

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.