Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jedu a rvu se o křoví...

10. 07. 2017 2:28:45
Rozhodl jsem se, že dnes vyrazím. Byt svěřím své lásce, duši Bohu a úspěch na cestě sv.Panně Marii, sv.Antonínovi a sv.archandělu Rafaelovi. Patronu putujících a vydám se poutí ke sv.Zdislavě do Jablonného v Podještědí.

Už jsem tam nebyl 25 let. Tak pujdu do Čelákovic, kousek podle Labe do Mělníka a odtamtud do Jablonného. A pak kam dál se uvidí. Odpočinul jsem v tichu domova od lidí, tak zase na pár dní na vzduch. Už jen tak vycházkou, žádné velké tratě. Taková malá pouť s modlitbou a zamyšlením. Už se asi nikdy nevydám pěšky poutí třeba do Svaté země. Už je tomu také hodně let, co jsem byl v Izraeli. V roce 2000. Pěšky jsem tam nešel. Hezky letadlem a pak pěkně pěšky po Izraeli.

Zajímavý „výlet” to byl. Izrael je malý, všude blízko, vedro a napětí v zemi. Toho jsem si tam všiml hned při výstupu z letadla. Všude ozbrojení vojáci, policisté. Chápal jsem ten stav. Židům vlastně nic jiného nezbývá. Být ozbrojeni a ve střehu. Pokud opět nechtějí být seřazeni do kolon a odvlečeni do vyhlazovacích táborů. Arabové by neváhali ani na minutu. Nedělám si iluze.

Uvidím, co téhle cestě řeknou stará kolena. Už loni to bylo tak těsně před hranou. Letos si ulevím, vezmu vozík. Přeci jen je snazší tahat než nosit. Poprvé jsem ho měl v Chile a osvědčil se. Pak jsem ho ještě vylepšil o kočárková nafukovací kolečka, a klouže ještě lépe. I v terénu se s ním dá manévrovat. Takže by to mohlo být zase těsně před hranou. Cesta ukáže.

Podívám se do rodného kraje. Zpět to vezmu zřejmě přes Děčín. Pokud budou kolena sloužit. Dech snad ano, přeci jen nějak se do těch kopců ještě vyškrábu. Kde jsou ty časy, kdy jsem klidně za cestu přešel dvoje velehory? Šumavu, nepočítám. Ještě před osmi lety. Kondice šla dolu. Je to začarovaný kruh. Bolí kolena, chodím málo, chodím málo, přibírám, bolí kolena.

Ujdu pár kilometrů a radši si sednu, abych to nezhoršoval. Nojo, když už je sedmdesátka blíž než šedesátka, tak se asi kondice zas tolik zlepšovat nebude. Už loni jsem byl rozhodnutý, že je to poslední cesta. Doma mi zle není. K moři se mi jet nechce, ani nikam do hor, do pensionu. Byl jsem takhle dvakrát v životě, naposled před jedenácti lety s Justýnou a usoudil jsem, že dvakrát je docela dost.

Kdybych zjistil, že to letos opravdu nepůjde, klidně se vrátím domu a zbytek dovolené budu dělat, co jsem dělal celý týden. Číst, psát knížku, novou divadelní hru, koukat na westerny a jiné odpočinkové filmy. Trochu cvičit. Přemýšlet a občas se zajít podívat do vsi na něco zajímavého. Hlavně vorazit od práce a nabrat síly na další pracovní rok. Když Pán Bůh dá, dožít se další dovolené a vymyslet program na dovolenou.

Probral jsem mapy, nové přikoupil, map není nikdy dost. Sice jsem si zvykl na mapy na iPadu, ale papírová mapa nepotřebuje dobíjet a pokud se roztrhá i roztrhaná poslouží. I když tyhle trasy chodím většinou po paměti. Stačí znát přibližný směr a pokud je cesta dobře značená, dojdu po značkách. Z Prahy do Děčína nenosím ani mapu. Na Klecany do Kralup podle vody, z Kralup přes most po červené k Řípu, pak v Roudnici přes most a na Lovečkovice, Verneřice, Příbram sejít dolu do Těchlovic kolem Bukovky a podle Labe do Děčína.

Vždy v pátek odpoledne, když jsem měl chuť jsem sešel z Bohnic k Vltavě a už jsem pádil. Večer v sobotu, když jsem přespal za Kralupami, jsem byl v Děčíně. Hezká cesta. Kolem 96 km, ya den a půl se to pohodlně dalo. I s obědem. Do Jablonného mi to bude tentokrát trvat déle. Počítám, že dvacet denně dám, víc kolena trápit nebudu, je to kolem vody a pak z Mělníka, něco přes sto kiláků. Tak bych v pátek mohl strávit noc v Jablonném.

A pak směr Nový Bor, Česká Kamenice, přes Starou Olešku, Ludvíkovice do Děčína. Tam bych už také měl jít po paměti. Čechy jsou celkem malé a pokud se drží směr, dřív nebo později, jeden dorazí kam potřebuje. Občas se zabloudí, ale bloudění patří k životu. Nejen na cestě, ale i v životě se občas hledá trochu déle hlavní směr. Jo jo.


Já, já, já, já, já, já,
já se zrovna touhle cestou dám,
Bůh ví proč a jen Bůh ví kam.

Jedu a rvu se o křoví
a v duchu si říkám přísloví,
že k ráji cesta ta i ta
jde kamením a je trnitá.

Autor: Jan Jílek | pondělí 10.7.2017 2:28 | karma článku: 14.56 | přečteno: 360x

Další články blogera

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 345 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 16.43 | Přečteno: 593 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 738 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.25 | Přečteno: 1647 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 965 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 274 | Diskuse
VIP
Počet článků 835 Celková karma 17.73 Průměrná čtenost 718

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.