Lůza a jinak dobrý

Čtu si za letních teplých večerů literaturu fantasy. Za líných letních rán si občas čtu zprávy na internetu. Papírové noviny si už dlouho nekupuji.

Takhle, číst fantasy a číst zprávy na libovolné zpravodajském portálu, není zas až takový rozdíl. Tam se hroutí hrady, díky prstenů moci, pak i říše. Ve zprávách se člověk dočte o vypálených prodejnách luxusních aut, zabitých lidech autem jen tak, utopených lidí v moři. Co se v gumovým člunu vydali přes to moře.  Moc si jeden nevybere. Akorát, že ta fantasy bývá většinou napsaná lepším jazykem než ty zprávy.

A ve fantasy má naději, že ta bude mít dobrý konec. Láska a spravedlnost zvítězí. Ona ho obejme a pak budou hledět v objetí přes moře do zapadajícího slunce. Nebo planinu, kde v dáli budou vysoké hory, za které se slunce zanoří, a pak už jen noc plná lásky a citu. No nekupte to. Tohle se v novinách nedočtete.

Probudil jsem se v 5:26. Usoudil jsem, že klidně můžu vstát, přečíst si ty zprávy. Což jsem udělal, dozvěděl jsem se, že Hamburk skoro hoří. Takový krásný město. Byly doby, kdy jsem ho znal víc než Prahu. Ale levici, co tam řádí zcela určitě dojdou síly. Levici vždy dojdou síly a vždy končí krachem. V novinách píší o protestujících, já takovým protestujícím říkám: LŮZA.

I té neomarxistické levici, co se dnes tváří tak liberálně, dojdou síly a nápady. …nuž, nechme bídu bídou být a pojďme k lahodnější věci… říká klasik. Přečetl jsem ty zprávy, uklidil se mytím nádobí, které jsem neumyl večer. Mytí nádobí má tu výhodu, že uklidňuje. Tedy v přiměřeném množství a jen doma.  K žádné krásné paní ho umýt nepůjdu! Prádlo se pere. Jestli budu chtít vyrazit, musím vyprat ty starší trička, co nosím doma a dorážím je vždy o dovolené. Já vím, dámy na dovolenou kupují nové věci. Aby byly krásné a neodolatelné, když tak sedí v těch barech a kavárnách a užívají světa.

Já mám obrácený postup. Vezmu tři až čtyři trička, týž počet trenýrek, k tomu něco jiného oblečení, aby mi v případě nouze nebyla zima. Neb ve střední Evropě nebývají vždy horká léta. Samé starší věci. Cestou nosím, neperu, propotím, zahazuji, kupuji laciná trika a trenky u Vietnamců. Do barů a kaváren skoro nechodím.  A když mám jet domů, do dopravního prostředku koupím nové, luxusní, dělám parádu a jedu domu čistý a slušně oblečený. Dělat parádu v lese, nebo na silnici, nemá smysl. Nikoho stejně neoslním. Na oslňování jsou jiní. A jinde. Dělám si tak místo ve skříni na nové věci.

Koupil jsem včera kousek zadního hovězího, dnes ráno, hned po umytí nádobí dal na mírný plamen, aby se dlouho vařilo, odkoukal jsem tuhle metodu od mé lásky, a když se dílo podaří, budu mít „bizoní” kýtu. Vařenou. Kmen Pojídačů sobů, podle Helge Ingstanga, zásadně sobí maso vaří, jak jsem se kdysi dočetl v „Lovci kožešin.” Neplést se stejnojmeným románem od Františka Flose. Také ze severní Kanady, ale jiný příběh.

Vařené hovězí miluji od dětství. Polévkové, uvařené, osolené, trocha hořčice, tak lahoda. Pořád jsem ještě doma sám. Má láska, co ke mě občas chodí spát je mimo civilizaci. Za Opavou. Podle mínění rodilých Pražáků, civilizace končí za karlínským viaduktem. Dál už je prérie obydlená domorodnými kmeny, co mluví přibližným jazykem jak v civilizaci.

Tím, že je má láska mimo civilizaci, celý ten kousek, asi tři čtvrtě kila, zbude jen a jen na mě. Neloudit! Sním ho s hořčicí, až se tak za tři čtyři hodiny uvaří. Fazolky se smetanou k tomu vařenému masu jsme měli onehdy. Byla tu pracovní síla, ochotná je uvařit. Byly dobré. Dnes tedy jen „bizoní kýta.”

Budu se opět dívat na Tour de France.” Ty záběry z Francie, kudy jede peleton, jsou úžasné. Včera byly z míst kudy jsem šel před 24 lety pěšky na Gibraltar. Francie je krásná země a tohle mají Frantíci fakt dobře zpracovaný. Klidně nechám běžet celý přenos a neomrzí mě koukat na ten kraj. Pochopitelně závod mě také zajímá. Vlastně jsem ho nikdy neviděl, protože vždy jsem cestoval pěšky a televizi sebou nenosím.

Byli na mě Francouzi slušní. Moc jsem se nedomluvil, ale pokud člověk rozumí neverbální řeči, má sebou i slovník, dá se projít celou zemí, celkem bez zádrhelů. Velmi rychle jsem pochopil že: alimentation jsou potraviny, nota bene, když jsem alimenty v té době platil na čtyři děti. route je silnice, eau pure je čistá voda. Atd. Každý koho jsem potkal mne pozdravil bonjoure monsieur.

Tak jsem odpověděl, bonjoure madame, monsieur. Dával jsem pozor, abych vždy první pozdravil dámu. Dbali tam na tyhle věci, jak mě poučili Češi dlouho tam žijící. Důležité bylo umět také s’ill vous plait. Tedy česky „Prosím.” Hlavně na vesnici. Měl jsem lístek, kde jsme měl francouzsky napsáno odkud jdu a kam jdu, tak popřáli se smíchem bon marche. Inu bláznivý Čech. Si říkali. Takhle se o mě dozvěděl pan Veverka, který mne pak hostil na svém zámečku tři dny. „Prý je tady nějaký Čech, co jde na Gibraltar.” Mu řekli. Vyzvedl mne v autobusové čekárně, za vsí, kde jsem odpočíval, pil kafe a koukal do nebe. Dobrý byl ten lístek.

Maso voní, kafe pomalu dopíjím, za chvíli bude vypráno. Jdu dělat něco užitečného. Lehnu si. Než se všechno dokončí. Jak zpívá Michal Tučný: …život je bezvadnej pro toho, kdo to s ním umí… Jo jo.

…u plat je nouze vo dřevo, když tě to nezdolá,, omáčku si tam zamícháš paznechtem z bůvola,u plat je nouze o klacek, zem je tam jalová. I já bych  radši byl  u mysu Hornova …