Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Flákám se, flákám, o životě dumám

5. 07. 2017 12:25:40
Je středa, mám dovolenou a pořád se mnou lenost cloumá. Stačí sbalit a vyrazit. A pořád nemám sbaleno a nevyrazil jsem. Čtu, dívám se na filmy a přemýšlím. Možná zítra, možná pozítří, možná vůbec.

Pamatuji se na dobu u plavby, kdy jsem byl měsíc doma, měsíc na cestě a klidně jsem ten měsíc doma prožil tím, že jsem nedělal nic, než jen výše uvedené. Přečetl jsem mraky knížek, v televizi toho tolik ke koukání sice nebylo, ale i tak jsem viděl zajímavé filmy. V dobách, kdy jsem byl ženatý a měl malé děti, jsem se občas věnoval i dětem.

Vlastně jsem si celoživotně dělal, co jsem chtěl. Nikdy jsem nebyl moc v tom volném čase nějak agilní. Znal jsem lidi, kteří museli být na každé kulturní akci, moje současná láska je jedna z nich, lidé, kteří procestovali a absolvovali kdejaký hrad, kdejakou památku, já se kolem nich občas prošel, pohled ze zdola mi docela stačil.

Dnes docela rád sedím doma, využívám internet, stahuji si staré filmy, jako včera „Stagecoach”, s Johnem Waynem. Má láska z něho byla zcela hin. Jo, westernová klasika. Na dnešek mám připravený „Garden of Evil.” S Gary Cooperem a Richardem Widmarkem. Dvě hvězdy. Jsou ty filmy takové nostalgické. Dívám se na ně a stýská se mi po jednoduchosti těch časů. Aspoň z těch filmů ta krásná nekomplikovanost čiší. Zlo, dobro, člověk ví, na čí straně má stát. Ví, jak všechno dopadne a nemusí řešit genderové problémy hrajících jedinců. Muži jsou muži, ženy jsou krásné a ženské. Jak říkám, jednoduchý svět.

Možná mne ta jednoduchost drží doma. I když já se zas tolik těmi současnými tématy nezabývám. Gender-feministické aktivistky mne neberou, diskusi s nimi nevedu, sluníčkáře neberu vážně, protože je zcela jasné, že jejich vize, jsou vize naivů, co nedokáží přes své iluse dohlédnout na konec svých nápadů a ilusí. Co ty jejich naplněné iluse způsobí. Ono se kyvadlo jednou zase vychýlí do rovnováhy. Protože ty socansko-sluníčkářské nápady nebude mít kdo a z čeho financovat. Zatím ještě melou a melou.

Pořád si pročítám ty dvě knihy. „Jak prokouknout lidi” a „Odhalené emoce.” Pro mne odpočinková literatura. Zkoušel jsem si včera, po shlédnutí „Limonádový Joe” číst od Brdečky stejnojmennou knihu, ale nějak mi čtení nešlo. Pořád tak přemýšlím o tom chování lidí a jejich emocích. S tím odpočinkovým modem to myslím vážně. Pokud nemusím pozorně sledovat, co se děje s klientem, nebo skupinou, pak ono přemýšlení, o tom, co jsem třeba viděl ve filmu, nebo na ulici, v tramvaji, mi dělá dobře.

Limonádový Joe mne pochopitelně pobavil. Neviděl jsem jej kolik let, zase mne překvapila ta jednoduchost námětu, čirá grotesknost a muzika, kde Miloš Kopecký opravdu exceloval jako zpěvák, nejen herec. Jeho padouch Hogo Fogo, je nepřekonatelný mezi padouchy. Nepochybuji, že se autoři scénáře museli bavit při psaní. kdo chce pistolníkem býti, kolaloku musí píti. Jako bych slyšel primáře Nešpora. Škoda, jeho „veverka abstinentka” a jiné abstinentské postavy by do toho filmu zapadly.

Nevím, jestli ten film viděl docent Skála, blahé paměti, ale pokud ano, musel se bavit. Ten také miloval a skládal abstinentská pořekadla a písně, které pacienti u Apolináře zpívali. Doktor Nešpor šel v jeho stopách. I u nás pacienti zpívali ty písně opěvující abstinenci a střízlivost. Já jsem si nikdy netroufl tyhle písně skládat, natož zpívat. Moc nevěřím na jejich účinnost a sílu. Abstinuji tři a třicet let, bez zpívání uvědomělých písní. Inu, každý tu terapii děláme jinak. Zřejmě je druh lidí, kterým tento terapeutický přístup vyhovuje, o tom nepochybuji, ale já evidentně mezi nimi nejsem.

Pamatuji se, jak jsme na socioterapeutickém pobytu v Jablonném nad Orlicí šli silničkou a zpívali onu známou píseň z Limonádového Joe. Whisky to je moje gusto, bez whisky mám v srdci pusto... Honza Lutera tu píseň nijak nekomentoval. Nechal nás být, já jsem přišel sám na skutečnost, že se nehodí moc zpívat tyhle písně. Stejně jako vést řeči o tom, co jsem kde vypil a kolik. Nedělám tyhle věci, také se nerozjíždím a když si pustím takový film, hlídám si, abych se nenechal rozjet. Pak se na něj bezpečně mohu dívat.

Ale zpívat uvědomělé písně, asi bych si připadal jako trotl. Uvědomit si, zpracovat, rozpustit ty chutě, ale že bych se lepšil jen proto, že zpívám a recituji o „šťastné abstinenci,” tomu moc nevěřím. Hlavně když vím, jak opravdu, hlavně ze začátku, bývá v tom srdci skutečně pusto a prázdno. Na tyhle stavy používám mnohem efektivnější techniky.

Trochu jsem odbočil, ale myslím, že pro ty, co se chtějí dívat na takové filmy je tahle informace nutná. Necítí-li se abstinenti, doporučuji nedívat se, nehrát si na hrdinu. Mně ti lidé v tom filmu na obou stranách přišli směšní právě tím vyhraněným postojem. Piješ whisky, jsi padouch, abstinuješ, jsi kladný hrdina v bílém klobouku. Jenže, naštěstí, takhle to v životě nefunguje. Co já znám sviní, kteří nikdy se neopili a co znám slušných lidí, kteří se jednou dvakrát zlijí a přesto nejsou padouši ani zločinci.

Jistě, pokud jsou lidé, jako já, závislí, pak má abstinence smysl. Pro mne aspoň má, ale samotná abstinence, bez změny toho ostatního, je jen abstinence od něčeho. Nic víc, nic méně. Není cílem, ale jen a jen prostředkem k něčemu. K něčemu, co si člověk vybere. Dobro a zlo, jako v těch westernech. Jo jo.

...ten luxus ten je nutnej aby Pán Bůh pochopil, jakej velkej jsem byl sekáč, jak nóbl jsem si žil. Ten funus jenom tenkrát, se doopravdy vydaří,, jestli rakev ponesou mi čtyři těžký valchaři, a že jsem celý život tropil samou nezdobu, tak holky z ting-tanglu mě šoupnou do hrobu a černá kapela to všechno dorazí až na krchově spustí prvotřídní vodvazy...

Autor: Jan Jílek | středa 5.7.2017 12:25 | karma článku: 14.53 | přečteno: 349x

Další články blogera

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 345 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 16.43 | Přečteno: 593 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 738 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.25 | Přečteno: 1647 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 965 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 274 | Diskuse
VIP
Počet článků 835 Celková karma 17.73 Průměrná čtenost 718

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.