Kdysi dávno, před více jak třiceti lety jsem začal s jógou. Takovou tou, co mi měla pomoci ke zdraví a psychické stabilitě. Začal a nepřestal. Ale to není důležité.
Důležité, že jsem se za ty léta ujistil, že jak Východ, tak Západ má spoustu ověřených pravd, které platí. I když zní občas ty pravdy banálně. Jedna taková pravda, lety ověřená zněla: „Když je žák připraven, učitel se najde.” Druhá taková zkušenost byla, že: „Žák se připravuje vlastní prací tak, aby mohl účelně přijmout poučení v hodině setkání.” Tyhle dvě moudra jsem se dočetl v knize Andre Van Lysebetha, „Učím se jógu.” Což byla první příručka podle které jsem cvičil.
Učitel se našel, byl jím můj terapeut Honza Lutera, který v Děčíně vlastně začal provozovat první kurs jógy pro veřejnost. Při psychiatrii v Děčíně. Ten mi zas říkal. „Uvidíš, že když se budeš o cokoliv zajímat důkladně, pak zjistíš, že k tobě budou ty informace, materiály chodit jakoby sami.” Tehdy byla nouze o dobré materiály, ale našly se. Jak jsem během času zjistil.
Tohle poznání mi otevřelo oči i nejen v těch jógových disciplínách, ale i v životě. Terapie mi ukázala smysl biblického: „Kdo hledá, najde.” Lidé mnohdy pochybují o pravdivosti těch rčení, která nám ukazují cestu životem, protože jsou ověřena tisíciletou empírií. Má láska občas říká: „Jak je možné, že všechno tak snadno a rychle najdeš? To já neumím.”
Jedinou odpověď, kterou mám: „Hledám. Prostě napíši do vyhledávače, jméno autora, nebo název knihy, případně třeba jen; emoce, řeč těla, případně cokoliv jiného. Vždy najdu. V odborných, či v těch, co se jako odborné články tváří, se zajímám o odkazy na literaturu. Tak objevím spousty zajímavých informací. Většinou zjistím, že amatéři citují autority, či autoritu. Pak se vyhnu už hledáním dalších amatérů a hledám dostupnou literaturu autorit.
Ve svých dvou učebních oborech a psychoterapeutických výcvicích, co jsem absolvoval, jsem si potvrdil moudrost předků, co říkají: „Napřed se nauč řemeslo, pak můžeš improvizovat. Improvizovat hned ze začátku je cesta do pekel a k neumětelství.” Proto rád se obracím na zakladatele oboru, protože ti vymysleli čistý systém, a je nutné pochopit ten čistý systém a až teprve jít do nějakých variací.
Tedy, kdo hledá najde a kdo praktikuje, objevuje souvislosti a vidí pak i různé možné varianty. Dodržuje základy a rozvíjí naučené. Dá se tohle aplikovat i pro ty, co hodlají změnit svůj život a uzdravit sebe sama ze závislosti. Život v abstinenci má svá pravidla a pokud se dodržují, pak většina abstinujících zjistí, že se jedná o velmi pohodlný způsob života.
Hledání, praktikování, rozvíjení praktikovaného, soustavné vzdělávaní, děla z lidí mistry a experty na život. Především na vlastní život. Nejsou pak odkázáni na rady „Moudrých intelektuálů,” jejichž představa o své vlastní dokonalosti zahlcuje svět a chtějí ten svět spasit. Což se jim sice nikdy nepodařilo, ale stále jsou tací, co si myslí, že oni jsou ti nejen povolaní, ale i vyvolení. Svět nespasili a sami sebe většinou také ne.
Učitelé jsou dobří a nutní, aby naučili základy. O zbytek se musí postarat jeden každý sám. Všichni, co se drží jednoho učitele zjistí, že vyhovují požadavkům učitele, nikoliv ale požadavkům svého života. Po čase jsem opustil všechny své učitele a začal se učit sám. Hledat sám, sám se rozhodovat, co je pro mne dobré, nutné a nezbytné. Tohle není rada, tohle je zkušenost, která se mi neustále osvědčuje.
Zajímám se o řeč těla? Bezva. Načtu, promyslím, všechno, co je dostupné. Během krátké doby zjistím, kdo je skutečný znalec a kdo se za něj vydává. Stejně tak v jiných oblastech. Kdo kopíruje a kdo myslí vlastní hlavou a používá své zkušenosti, umí se odvolat na jiné odborníky, nevydává jejich znalosti za své objevy. Jen je prostě použije v kontextu toho, co dělá.
Pročetl jsem pár článků o řeči těla, prošel několik videí a díky tomu objevil autora nad jiné povolaného. Joe Navarro. „Jak prokouknout druhé lidi.” Žádný brak, ale životem a zkušenostmi ověřená práce. Bývalý vyšetřovatel FBI. Lektor a poradce na univerzitě a FBI v oblasti neverbální komunikace. Zakoupil jsem, zalehl a jsem za tři čtvrtě knihy. Zjistil jsem, že hodně odkazuje na Paula Ekmana autora knihy: „Odhalené emoce.” Jejíž vlastníkem jsem už delší dobu. Budu si ji muset o dovolené pročíst znovu.
Joe Navarro není žádný amatér, který nakreslí pár obrázků a řekne. „Noha ženský směřuje k tobě, balí tě!” Ale když už jsme u nohou, tvrdí, že nohy jsou nejpoctivější částí lidského těla v oblasti neverbálního projevu. Nohy jsou, pravda hodně flirtující částí lidského těla. Navíc hodně erotické. Pamatuji se, jak jsem se kdysi zlehounka dotýkal nohou nohy jedné krásné dívky na ubytovně, v dobách, kdy jsem dojížděl z Děčína do Bohnic a přes pracovní týden jsem tam přespával a ona řekla. „Takhle mne rozněžnit. Jdu na noční.” Hrály si ty naše nohy pod lavičkou před ubytovnou. Jen chvíli a zlehka.
Při čtení té knihy se mi vybavovaly různé situace, které jsem v životě díky neverbálnímu chování prožil. Musel jsem jen potvrdit znalosti Joe Navarra. A mnohé teprve pochopit. Co mne na té knize zaujalo a opravdu byl pro mne objev, byl popis limbického mozku a jeho využití v neverbální komunikaci. Některé projevy díky limbickému mozku tomu nejsme schopni ovládnout. Pokud se je naučíme rozeznávat, pak docela dobře můžeme rozumět mnohému, co nám unikalo, nebo bylo nesrozumitelné.
Mám tedy o dovolené o zábavu postaráno. Budu se zlepšovat v rozpoznání významů neverbální komunikace. Knihy mám, čas také, takže z chutí do toho a půl je hotovo. Navíc tohle je skutečně zábava. Čumět po lidech, jak se chovají, jak mluví, co vyjadřuje jejich postoj těla, mne vždy bavilo. Jo jo.
