Co vidím, vidím

Probudil jsem se do dovolené. Pár dní zůstanu v Praze, budu cvičit, chodit na procházky a vyhýbat se většímu počtu lidí. Příští týden vyrazím na cesty.

Kam ještě přesně nevím, nápadů je víc. Uvidím. Jsou čtyři světové strany, vydat se můžu do každé z nich. To je výhoda chodce. Nemusí se starat, kde je uzavírka, jestli je tam cesta, prostě se vydá. Projít se dá skoro všude. Jen se nebát. Hlavně aby mi kolena vydržely. To asi momentálně má největší starost.

I když už nepracuji, stejně se zajímám o některé věci z oboru, nebo oboru blízké.Našel jsem dvě videa na YouTube, která mne zaujala. Jedno je české. O komunikaci, s paní Čejkovou Komunikace a druhé, americké o řeči těla. Řeč těla Paní Čejková říká věci, které znám, se kterými se setkávám v terapii, ale odkaz jsem dal se z toho důvodu, že velmi srozumitelně a přehledně tu problematiku komunikace vysvětluje.

Ten druhý příspěvek mne zaujal velmi, napřed jsem si myslel, že to bude jedna z těch amerických kuchařek, „rychle a snadno odborníkem.” Ale pak jsem začal opravdu sledovat a zjistil jsem spoustu zajímavých věcí. Jedna z nich byl, takzvaný mikro-výraz. Jednalo se o záznam projevu Arnolda Schwarzeneggera, když kandidoval na guvernéra. Uvědomil jsem si, že vlastně tyhle mikro-projevy také vnímám u klientů, občas na ně instinktivně reaguji.

A nejen u klientů, ale i u žen, které se mi líbily, ony se tvářily, jako že nic, aby jen tak mimochodem, najednou udělaly takové mikro-gesto, které je odhalilo. Třeba jednou jsem se líbal s jednou při přání k narozeninám a byl to z její strany takový ten letmý polibek, nebo měl být, kdyby si přitom líbání jednou rukou nepřidržela moji hlavu. Tak jak tohle gesto dělají milenci. Jenom jsem se usmál. Zčervenala, došlo jí, že se, jak se říká, odkopala.

Tyhle mikro-výrazy, mikro-gesta jsou naprosto nejdůležitější. Pokud si jich všimnu, vím, jak se věci mají. Nejdou ovládat, nejdou zamaskovat. Ani nejdou vymluvit. Na těch se ukazuje skrytá pravda. Pouštěl jsem si záznam s divadelního představení, které jsme hráli v úterý a bylo zajímavé sledovat jak svou řeč těla, tak řeč těla ostatních vystupujících. Zcela evidentně bylo vidět na mé řeči těla, jak jsem unavený, jak se pořád uvolňuji, hledám co nejpohodlnější polohu, abych vše zvládl až do konce.

Kamera je neúprosná, co se zamaskuje, nebo ztratí v té atmosféře živého vystoupení, kamera nezpochybnitelně odhalí. Z toho důvodu nedávám záznamy představení na YouTube. Jednou jsem to udělal a zjistil jsem, že to nebylo tak dobrý nápad. Ať si lidé pamatují atmosféru, své pocity a není nutné aby viděli všechny chyby a šumy.

Řeč těla, pokud se skutečně člověk nestylizuje, je jasně vypovídající o člověku. Dáváme najevo kdo skutečně jsme, co prožíváme a mnohdy i co si myslíme. A jak už bylo řečeno, i když se ovládáme, naše mikro-výrazy a mikro-gesta nás odhalí. V případě zájmu o druhého, neovládneme svoje zorničky aby se nerozšířily, ne hned ovládneme tělo, aby se k tomu druhému alespoň na okamžik nenaklonilo k objektu zájmu. Atd.

Tohle se dá studovat kdekoliv a kdykoliv, dívat se, neinterpretovat zbrkle, ale počkat na kontext. Zasadit do kontextu a pak má člověk jasno, pokud se nedá strhnout k neuváženým interpretacím. A také není hned dobré všechno, co vidím tomu druhému vykecat. Někdy řeknu, ale většinou neřeknu, co vidím, co si myslím, že se děje. Vševědoucí jedinci nejsou vždy vítáni s šeříky a jásotem.

Byl za mnou předevčírem kolega Macháně z Katolického týdeníku, jsem zvědavý, co smysluplného a pokud vůbec smysluplného povídání vyleze. Ale diskuse to byla příjemná. Vůbec s Katolickým týdeníkem mám zatím dobré zkušenosti. Vždy mi dali text k autorizaci a pokud jsem měl připomínky, promptně vyhověli. Tak má asi vypadat spolupráce. Jo jo.