Sladké je žít

Premiéra dopadla dobře. Bylo plno a bavili jsme se dobře. Jak už to bývá, zkoušky byly hektické, občas bych zabil scénografku, když ne scénografku, tak herce.

Vyskytly se drobné chyby, ale naštěstí se ukázalo, že samotné představení je kompaktní, má sílu. Krátké monology volně na sebe navazující, bylo něco, co mi asi vyšlo. Aspoň podle reakce diváků. To, že ty texty říkali amatéři, najednou dostalo takový přirozený civilní nádech. Vždy mne překvapí, jak jsou při zkoušce na zabití, ale diváci je přinutí ze sebe vydat maximum. I dnes tomu tak bylo. 

V úterý 27.6. hrajeme zas. Už to nebude premiéra, repríza, ale těším se, až Tomáš Karger zase přečte úryvek z mého připravovaného románu: „Milostný román.” Je zvláštní poslouchat svůj text tak, jak si ho představuje a prožívá někdo jiný. Najednou se ukáže, co se dá s takovým textem udělat. 

Tomáš ho přečetl dvěma způsoby. Na zkoušce tak víc rozverně, byly k té rozvernosti připomínky, tak ubral a při samotném čtení před diváky skutečně najednou ten příběh dostal tvar a fazonu. Jak už mívám ve zvyku, napadají mne na poslední chvíli věci, takže jsem dostal nápad, a druhý Tomáš, pro změnu Františ, člen České filharmonie, mi ho splnil. Tomáš Karger dočetl a Tomáš Františ na závěr na fagot zahrál „Michelle” od Beatles. Skvost. 

Ta kavárna Liberál má kouzlo. Některé podniky z ničeho nic se prostě tak vyvedou. Pan Štorek je milovník umění, má jak profesionální soubory, tak amatérské v programu a je vidět, že si zakládá na dobrých věcech. Ale cením si jednoho: Nasazení mých herců, kteří vždy na začátku vypadají, že bez toho papíru neřeknou slovo, ale poměrně brzy na ochotníky zvládli kompletně nové představení, nové podmínky. Jistě, profesionálové by ladili asi více, měli na sebe jiné nároky. Jenže my si chceme zahrát. 

Mám na sebe i druhé v tomhle směru asi velké nároky. Pravda, když už zjistím, že dál se nejde posunout v té chvíli, smířím se s omezením, které mi stýká jak míra prostředků, tak míra talentu. Talent ve starověku znamenal určitou váhovou jednotku stříbra, nebo zlata. Tedy krásně ono slovo vystihuje, že nemám dost ani peněz ani nadání, abych mohl konkurovat na trhu. Možná je tohle štěstí. 

Samotná představení jsou dobrá, ale ten tvořivý proces je mnohem zajímavější. Už jen proto, že se pracuje s těmi výrazovými prostředky. Občas marně přemýšlím, proč jsem došel k tomu či onomu nápadu, který, když se ho nebojím uplatnit, pak najednou vypadá, jako že tam patří odjakživa a jinak by tomu tak v tu chvíli ani nemohlo být. 

Lidé kolem mě mají také nápady, ale vždy znovu a znovu se přesvědčuji, že pokud chci mít něco podle svého pocitu, představy, nemohu jejich nápady přijmout, ať jsou sebelepší. Mnohdy mne udiví, co všechno vymyslí, ale nakonec zvítězí mé „sobecké pojetí” tvaru, který chci mít. Dostanu strach, že se ten text rozmělní do něčeho beztvarého, co nemá ani chuť ani vůni. 

Vlastně se dostávám do stavu, kde už pak není nic jiného, než právě ten můj tvar, moje výpověď, mé vidění světa a chci, aby ji ti lidé, co jsou ochotni se mnou spolupracovat, uskutečnili. As z toho důvodu dělám autorské divadlo, píši si své texty, kterými chci sdělit svou zkušenost s lidmi, vztahy a chápáním vlastního osudu. 

Člověk se nemůže oddělit od sebe sama. Tohle si uvědomuji vždy ve skupinách, kde příběh těch druhých je i můj příběh, protože nikdo nemůžeme vystoupit ze sebe sama a být oddělený od těch druhých, ale zároveň nesmíme být zavřeni do jejich chápaní světa jako takového. V tom mne ten lidský život zajímá. Ono propojení a zároveň oddělení, kde oboje vyžaduje maximální úsilí o rovnováhu, aby nakonec občas měl pocit lehkosti vážky poletující na vodami. 

Možná, že tohle je ono, o co se pokoušejí zenoví mistři. Uchopit ten přítomný okamžik, nechat ho ztvárnit a zároveň odplynout do příštího přítomného okamžiku. Je v něm radost z toho co, se děje, smutek z toho, co odplývá, hněv ze ztráty a uspokojení z dosažení, tohle všechno v jednom a zároveň jasně ohraničené, kdy se vše prolíná a přitom rozděluje. 

Uvědomuji si, že ve hrách, které jsem napsal a nevystupoval v nich, nebyl jsem v nich přímo angažován na jevišti, jsem byl mnohem víc oddělený, mohl jsem sledovat zvenčí, tady jsem byl přímo v ději, nemohl jsem vidět celek, hůře se sleduje reakce diváků. 

Závěrečná debata byla skvostná. Sice jsem musel vydržet nesouhlas některých diváků, kteří dost promítali do postavy Terezy z románu sami sebe, ale bavil jsem se. Nakonec ji ukončil nechtěně Tomáš Karger, když upozornil na to, co je v textu psáno a nikoliv, co si lidé myslí, že je psáno. Upozornil diváky, kteří pochybovali o motivech Terezy, vymýšleli její motivy a najednou on jen přečetl, co říká, chce a, jak už jsem psal včera, bylo ticho. 

Lidé na sebe v řeči prozradí víc, než by mnohdy chtěli. A pokud umí jeden poslouchat, zná ty lidi, dá si do kontextu jejich osudy, pak se dozví, i co se dozvědět neměl. Ale tohle je úděl terapeutů. Slyší, co není vždy pro jejich uši. Ale nebudu tady vyzrazovat, co všechno jsem slyšel. A u koho. Nakonec, nemusí čtenáři vědět všechno. 

Má láska vstala časně z rána, šla se podívat na svatojánky do Prokopského údolí. Probudil jsem se, ona nikde, myslel jsem, že si ji vzal čert. Nevzal. Vrátila se. Takže je v tuhle chvíli půl sedmé, probrali jsme včerejšek, systém práce a život jde dál. Snědl jsem prozaicky několik chlebů ve vajíčku, kousek koláče, co upekla mezi debatou k mému včerejšímu svátku, vypiji černý čaj a půjdu se natáhnout. Dalo by se říci s Michalem Prokopem. ...už ráno začal večírek. Jo jo.