Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sladké je žít

25. 06. 2017 7:23:16
Premiéra dopadla dobře. Bylo plno a bavili jsme se dobře. Jak už to bývá, zkoušky byly hektické, občas bych zabil scénografku, když ne scénografku, tak herce.

Vyskytly se drobné chyby, ale naštěstí se ukázalo, že samotné představení je kompaktní, má sílu. Krátké monology volně na sebe navazující, bylo něco, co mi asi vyšlo. Aspoň podle reakce diváků. To, že ty texty říkali amatéři, najednou dostalo takový přirozený civilní nádech. Vždy mne překvapí, jak jsou při zkoušce na zabití, ale diváci je přinutí ze sebe vydat maximum. I dnes tomu tak bylo.

V úterý 27.6. hrajeme zas. Už to nebude premiéra, repríza, ale těším se, až Tomáš Karger zase přečte úryvek z mého připravovaného románu: „Milostný román.” Je zvláštní poslouchat svůj text tak, jak si ho představuje a prožívá někdo jiný. Najednou se ukáže, co se dá s takovým textem udělat.

Tomáš ho přečetl dvěma způsoby. Na zkoušce tak víc rozverně, byly k té rozvernosti připomínky, tak ubral a při samotném čtení před diváky skutečně najednou ten příběh dostal tvar a fazonu. Jak už mívám ve zvyku, napadají mne na poslední chvíli věci, takže jsem dostal nápad, a druhý Tomáš, pro změnu Františ, člen České filharmonie, mi ho splnil. Tomáš Karger dočetl a Tomáš Františ na závěr na fagot zahrál „Michelle” od Beatles. Skvost.

Ta kavárna Liberál má kouzlo. Některé podniky z ničeho nic se prostě tak vyvedou. Pan Štorek je milovník umění, má jak profesionální soubory, tak amatérské v programu a je vidět, že si zakládá na dobrých věcech. Ale cením si jednoho: Nasazení mých herců, kteří vždy na začátku vypadají, že bez toho papíru neřeknou slovo, ale poměrně brzy na ochotníky zvládli kompletně nové představení, nové podmínky. Jistě, profesionálové by ladili asi více, měli na sebe jiné nároky. Jenže my si chceme zahrát.

Mám na sebe i druhé v tomhle směru asi velké nároky. Pravda, když už zjistím, že dál se nejde posunout v té chvíli, smířím se s omezením, které mi stýká jak míra prostředků, tak míra talentu. Talent ve starověku znamenal určitou váhovou jednotku stříbra, nebo zlata. Tedy krásně ono slovo vystihuje, že nemám dost ani peněz ani nadání, abych mohl konkurovat na trhu. Možná je tohle štěstí.

Samotná představení jsou dobrá, ale ten tvořivý proces je mnohem zajímavější. Už jen proto, že se pracuje s těmi výrazovými prostředky. Občas marně přemýšlím, proč jsem došel k tomu či onomu nápadu, který, když se ho nebojím uplatnit, pak najednou vypadá, jako že tam patří odjakživa a jinak by tomu tak v tu chvíli ani nemohlo být.

Lidé kolem mě mají také nápady, ale vždy znovu a znovu se přesvědčuji, že pokud chci mít něco podle svého pocitu, představy, nemohu jejich nápady přijmout, ať jsou sebelepší. Mnohdy mne udiví, co všechno vymyslí, ale nakonec zvítězí mé „sobecké pojetí” tvaru, který chci mít. Dostanu strach, že se ten text rozmělní do něčeho beztvarého, co nemá ani chuť ani vůni.

Vlastně se dostávám do stavu, kde už pak není nic jiného, než právě ten můj tvar, moje výpověď, mé vidění světa a chci, aby ji ti lidé, co jsou ochotni se mnou spolupracovat, uskutečnili. As z toho důvodu dělám autorské divadlo, píši si své texty, kterými chci sdělit svou zkušenost s lidmi, vztahy a chápáním vlastního osudu.

Člověk se nemůže oddělit od sebe sama. Tohle si uvědomuji vždy ve skupinách, kde příběh těch druhých je i můj příběh, protože nikdo nemůžeme vystoupit ze sebe sama a být oddělený od těch druhých, ale zároveň nesmíme být zavřeni do jejich chápaní světa jako takového. V tom mne ten lidský život zajímá. Ono propojení a zároveň oddělení, kde oboje vyžaduje maximální úsilí o rovnováhu, aby nakonec občas měl pocit lehkosti vážky poletující na vodami.

Možná, že tohle je ono, o co se pokoušejí zenoví mistři. Uchopit ten přítomný okamžik, nechat ho ztvárnit a zároveň odplynout do příštího přítomného okamžiku. Je v něm radost z toho co, se děje, smutek z toho, co odplývá, hněv ze ztráty a uspokojení z dosažení, tohle všechno v jednom a zároveň jasně ohraničené, kdy se vše prolíná a přitom rozděluje.

Uvědomuji si, že ve hrách, které jsem napsal a nevystupoval v nich, nebyl jsem v nich přímo angažován na jevišti, jsem byl mnohem víc oddělený, mohl jsem sledovat zvenčí, tady jsem byl přímo v ději, nemohl jsem vidět celek, hůře se sleduje reakce diváků.

Závěrečná debata byla skvostná. Sice jsem musel vydržet nesouhlas některých diváků, kteří dost promítali do postavy Terezy z románu sami sebe, ale bavil jsem se. Nakonec ji ukončil nechtěně Tomáš Karger, když upozornil na to, co je v textu psáno a nikoliv, co si lidé myslí, že je psáno. Upozornil diváky, kteří pochybovali o motivech Terezy, vymýšleli její motivy a najednou on jen přečetl, co říká, chce a, jak už jsem psal včera, bylo ticho.

Lidé na sebe v řeči prozradí víc, než by mnohdy chtěli. A pokud umí jeden poslouchat, zná ty lidi, dá si do kontextu jejich osudy, pak se dozví, i co se dozvědět neměl. Ale tohle je úděl terapeutů. Slyší, co není vždy pro jejich uši. Ale nebudu tady vyzrazovat, co všechno jsem slyšel. A u koho. Nakonec, nemusí čtenáři vědět všechno.

Má láska vstala časně z rána, šla se podívat na svatojánky do Prokopského údolí. Probudil jsem se, ona nikde, myslel jsem, že si ji vzal čert. Nevzal. Vrátila se. Takže je v tuhle chvíli půl sedmé, probrali jsme včerejšek, systém práce a život jde dál. Snědl jsem prozaicky několik chlebů ve vajíčku, kousek koláče, co upekla mezi debatou k mému včerejšímu svátku, vypiji černý čaj a půjdu se natáhnout. Dalo by se říci s Michalem Prokopem. ...už ráno začal večírek. Jo jo.

Autor: Jan Jílek | neděle 25.6.2017 7:23 | karma článku: 8.94 | přečteno: 220x

Další články blogera

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 345 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 16.43 | Přečteno: 593 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 119 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 738 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.25 | Přečteno: 1647 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 965 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 274 | Diskuse
VIP
Počet článků 835 Celková karma 17.73 Průměrná čtenost 718

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.