...tak rozhodil nás Hospodin

Skončil jsem dnes opravdu hodně unavený. Dorazil jsem domu, ani jsem pořádně nedokoukal na velmi zajímavý pořad o starém Japonsku, neb jsem se spolehl, že si ho najdu v internetovém vysílání.

Pak mi udělal radost Radim, že se mi ozval. Probrali jsme světa běh, je dost nemocný, ale zatím ještě pořád při optimismu. Inu, není ten život občas jednoduchý. Ale co je v životě jednoduchého. Ani ten blog, co zkouším napsat v TEX, není jednoduchý. Holt hraji si v pátek večer, když už jsem se probudil a nechce se mi dívat se na televizi, a nechce se mi ani číst. Tak aspoň píšu.

Myslím, že přes víkend se trochu projdu, trochu něco napíši, musím rozhýbat jak kolena, která mě bolí, ale to už se nezlepší, už je lze jen udržovat v pohybu, stejně jako mozek. Četl jsem si včera s nadšením „Co řeknete až pozdravíte? od Erica Berneho. Dorazil jsem ze skupiny, vybalil a četl. Byl jsem nadšený těmi postřehy, které ten člověk měl. Také umřel asi o dost dřív než bylo záhodno. Na Kosmas.cz jsem objevil jeho další knihu, dokonce v elektronické podobě. „Sex v lidském milování“

Tedy, nezaváhal jsem, zakoupil, stáhnul a budu mít, co číst. I v mém věku se nejen dobře čte o sexu. Třeba se dozvím od renomovaného autora, který byl třikrát ženatý, jak na to. (Tímhle osudem trpí nejeden expert na vztahy, neb ty ženy těžkou nesou, že se musí dělit se svými klienty o jednoho člověka.) Pravda z vlastní zkušenosti, ale docela vím, jak nakládat z rozpadem vztahu, jak ten rozpad přežít a pochopit, že vztahy jsou občas jak MHD. Jednou linkou jedeš, vystoupíš a počkáš na další spojení. Většinou jede hned další tramvaj nebo Metro.

Ne pokaždé je přestupování snadné, ale zase na druhou stranu, člověk pak zná trať a má povědomí, kam která linka jede. Pochopitelně musí jeden vzít na vědomí, že pak je tady, něco o čem zpívá Karel Zich v písni „Chtěl bych umět napsat baladu …nevěř, že někdo za milence ti splátky splatí, že někdo najde odpověď a pak ji ztratí. A jen znamení na stropě mi říká. Pamatuj! Čekej mě na konci všech nekonečných tratí…

Jo, jel jsem lecjakým „dopravním prostředkem, co mě měl dovézt ke štěstí. Ne vždy se štěstí konalo. Ale snažil jsem se. Snad mi ta snaha bude přičtena k dobru. Blond, brunety, s hnědýma, s modrýma očima. Ty blond ne vždy měly oči modré, ale některé i zelené. Šílená kombinace. Blond vlasy, zelené oči, brunetky s modrýma očima. Občas jsem měl pocit, že se zblázním, ale vydržel jsem všechno. Každou změnu.

Ano, jak říká klasik: …tak tedy, aby zanechal těch žaček, žáček nenechavý? A to zas ne, to radš by stál na hranici, kde kouř je čpavý, jsou sladší sirupové šťávy. A přece volám z plných plic: Ať neřád blond je, nebo tmavý, šťasten, kdo s tímhle nemá nic… No neměl to Frantík Villon s těmi ženskými lehké, a docela si na ně stěžoval. Asi mu dávaly dost zahulit. Jenže, kterému chlapovi nedají ženské zahulit? Snad jen tomu, co má svého chlapce. Postěžujeme si, potají popláčeme a život jde dál. Leukémie je pořád horší, než modrooká brunetka.

Občas si ty veršíky říkám a utěšuji se tím, že jak před skoro šesti sty lety to ten mistr Villon také neměl lehké. Dal se na zlodějnu, zběhnul z Církve, chtěli ho pověsit a přesto nám nechal pár krásných veršů, ve kterých ten život popsal jak se sluší a patří. Chtěl bych umět psát jako on. …z těch živých, jedni, Bohu díky, jsou páni, nebo v ouřadu. A druzí se stali hadrníky a chléb znají jen z výkladů. A třetí? Šli zas do řádu. Však leckterý ten Celestýn, nedělá Církvi parádu. Tak rozhodil nás Hospodin… Jo jo, už se sluší jen říci. Amen!

Chtěl bych umět napsat baladu