Všude a všechno, co jest, nemusím...

Byla to prý hezká a výživná zkouška včera. Povídala má láska. Inu optimismus ji nechybí. „A víra hory přenáší.” Praví Písmo svaté.

Já jsem tak nadšený nebyl. Tak někdo musí mít optimismus a vznášet se. Někdo zůstat optimisticky na zemi. Já zůstávám na zemi. Levitace mi zas moc nejde. Zřejmě málo trénuji. Někteří herci mají za to, že naučit se text docela stačí. Berou ono učení jako ve škole. Něco umím, dostanu známku, co mi zaručí, že projdu a hotovo.

No a já chci dělat umění. Když už jsem se na něj dal. Umění tak, aby emoce u diváka plály a měl pocit, že když ta ženská, nebo chlap říkají něco dramatického, tak že to drama prožívají a v hledišti jedno dívčí oko nezůstane suché. O kalhotkách nemluvě.

Uvidíme, jak všechno dopadne. Každý má hlavní roli, nemají si co závidět, musí se tedy snažit. Budeme hrát dvakrát tento měsíc. 24.6 od 18 hodin a 27.6 OD 20 hodin, oboje představení v kavárně Liberál. Včera jsme tam zkoušeli. Moc příjemný prostor na divadlo forem, které momentálně provozuji. Ty intimní texty se tam do toho intimního prostředí náramně hodí. Možná, že tam udělám ještě krátké autorské čtení, z připravované knihy „Milostný román.” Právě toho 27.6. Možná.

Jak si píši ten román, vyskakují mi víc a víc některé okamžiky z mého života. Aby člověk si vzpomenul, je možná dobré, jak se zdá začít psát román. Píši a najednou jsem z ničeho nic někde, kde jsem byl před padesáti lety a těch padesát let jsem si na nic z toho, co se odehrálo, nevzpomněl. Ona takhle funguje dost často i skupinová terapie. Někdo mluví o něčem důležitém ze života. Všichni poslouchají, mlčí, dotyčný skončí a najednou se přidávají ti ostatní se svými obrazy, které jim vytváří jejich probuzené vzpomínky.

Ovšem mně tohle funguje i při psaní. Nechám postavu povídat, jednat a najednou se mi zjeví, něco, co zdánlivě nemá se psaným souvislost. Ale nechám-li psaní a jen pozoruji volně běžící vzpomínky, zjistím, že o něčem, o čem mluví ta postava jsem přemýšlel, někde ležící na mezi, v dobách raného mládí. Dost často si i vzpomenu na místo a dobu. Dá se říci, že paměť se tím psaním uvolňuje.

Ono ne náhodou se v terapii práce s deníkem, elaboráty, které klienti, pacienti píši, hodně cení. Jsou důležité jak pro samotné terapeuty, tak klienty. Ti z psaného mohou vytěžit časem obrovské množství důležitých informací pro sebe. Stačí, když se s nimi naučí zacházet, třídit a selektovat.

Nejhorší je, když to někdo pojme tuhle disciplínu jako slohový úkol. Aby byl sloh učesaný, kvalitní a bezchybný. S tím mají problém lidé vzdělaní, kteří berou práci s deníkem, nebo životopisem jako domácí úkol, či písemnou zkoušku, která bude hodnocena a oni musí dostat za jedna. Nepustí k sobě ty emoce, které psaní vyvolává. Soustředí se na formu.

Podobný pocit mám z některých pisatelů blogů. Také píší jako na zkoušku z literatury. Jo, jakmile se začne psát aby blog  hezký byl a zapomene se na obsah, pak je škoda té námahy,kterou do toho vložili. Jak zdůrazňuji. Mám rád, když psané vyvolává emoce a obrazy.

A to se mi děje jen u málokterých blogů. I když jsou krásně napsané, bez gramatických chyb, mají dobré téma, ale nejsou v nich emoce pisatelů. Ti se snaží být objektivní, nikoliv subjektivní. Neberou v úvahu, že píší blog, nikoliv vědeckou zprávu, či tiskové komuniké.

Tak jsem se dal unést svými představami a požadavky. Nakonec. Mnohé číst nemusím a nikdo mne nenutí, abych četl všude všechno. Jo jo.