Řekni "Ne!" A udržíš si sebeúctu

Většina lidí chápe, že spolupráce je nejvýhodnější způsob existence v lidské komunitě. Zároveň si většina lidí neuvědomuje, že tohle je největší páka všech možných manipulantů.

Většina lidí říká, že neumí říci „Ne!” Což je jejich omyl. Oni umí říci ne, pouze neumí překonat strach, který plyne z obav z následků odmítnutí požadavku druhých lidí, když řeknou „Ne!”

Tím, že jsme naprogramování na spolupráci, máme potíž si uvědomit, že ne všechna spolupráce je výhodná pro nás samé. I z toho důvodu fungují manipulace, kterým se říká „Manipulace za pomoci hodnocení.” Nejvíc se ony manipulace projevují v poslední době, kdy určitá část jedinců, manipuluje například v oblasti nelegálních imigrantů s veřejným míněním, když nadávají všem těm, kteří mají pochybnosti o smyslu takového chování, kdy se přijímají lidé, jež nemají důvod odcházet ze svých zemí jiný než ekonomický, do fašistů, xenofobů, atd.

Stejně tak se používají urážky (což je jiný druh manipulace hodnocením) v případě, že někdo odmítne vyhovět v libovolné záležitosti. Urážky mají zajistit, že onen člověk znejistí, má obavu z veřejného mínění, které na jednu stranu vyžaduje neomezený altruismus, na druhou mnohdy nechápe, z jakých důvodů ti lidé vyhověli, když přeci museli vědět, že je jejich činnost ve prospěch druhých poškodí.

Jak je vidět umět překonat strach z veřejného zostuzení, z pocitů viny, kdy například odmítnu svému dítěti něco, co na mně vyžaduje a vím, že mu ono požadované nebude ke prospěchu, není nic jednoduchého. Ať ve veřejné oblasti, tak v soukromé oblasti je problém pro mnohé pochopit, že odvolávání na tradici, lidskost, šlechetnost není velmi často nic jiného, než požadavek na ochotu se dát vyždímat do poslední kapky a pak být odhozen.

Lidé, kteří si stěžují na různé šíbry, kteří s nimi takto jednají, většinou nechápou, že oni sami jsou strůjci svého neštěstí. Dají se přesvědčit slovy, která jsou nevybíravá, vydírající, ačkoliv ono vydírání většinou není založeno na ničem jiném, než na hrozbě odsouzením veřejností.

Manželky alkoholiků se dají vydírat stejně jako matky feťáků svými muži, dětmi, jen z toho důvodu: „Co by tomu řekli lidi?” Stejně tak podléhají rodiče svým dětem, kteří na nich vyžadují drahé věci, na které nemají, berou si na ně půjčky: „Jen aby jejich dítě nebylo sociálně vyloučeno.”

Milenci se dají vydírat hrozbou opuštění, aniž by si uvědomili, že opuštěním opouštějící mnohdy ztrácí jediný zdroj příjmů. A že jsem takových případů vyslechl. Tito lidé se zase bojí samoty, ztráty někoho, na koho jsou zvyklí, takže dlouhá léta poskytují komfort někomu, kdo neprojeví minimální vděk či uznání.

Umění říci „NE” je tedy spojeno s uměním odolat strachu z hodnocení, strachu ze sociálního vyloučení, strachu z osamělosti a jiných podobných atributů. Dále je důležité si uvědomit, že neumím-li říci ne na libovolný požadavek, pak se dostávám do pozice člověka, který má podepsanou smlouvu s celým světem, že bude plnit cokoliv, oč je požádán. Ztrácím hodnotu ve svých vlastních očích.

Zbaví-li se kdokoliv pocitu, že je odpovědný za osud celého světa, celého státu, celé rodiny, osvobodí se. Umět odmítnout, být si vědom toho, co je skutečně moje záležitost, co nikoliv, má za výsledek, že pokud se jako člověk rozhodnu, že chci někomu pomoci, pak je ona pomoc vždy v mezích mých možností. Že své možnosti znám já nejlíp a nenechám se přesvědčit, že druzí je znají lépe než já. Jsem svobodný člověk ve svém konání.

Lidé si pletou dvě důležité věci. Odmítnutí požadavku a odmítnutí člověka jako takového. Odmítnu-li bezdomovci dát peníze, které propije, ještě neznamená, že ho odmítám jako člověka. Respektuji jeho touhu žít bez závazků a povinností, respektuji jeho rozhodnutí žít z milodarů jiných lidí, ale nemám žádnou povinnost ho v té činnosti podporovat. Odmítám jen jeho požadavek. Jo jo.