Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zaklínat se nedám

18. 05. 2017 8:40:14
Dostal jsem hezký mail od své bývalé kolegyně, Ivany Sovišové, scénáristky z České televize. Spolupracovali jsme spolu dlouho, mám důvod si ji vážit, proto jsem ji poslal pár textů k nové divadelní hře, kterou hodlám brzy uvést.

Ivana mi napsala toto:
Jane! Hooodně se stydím, že píšu až teď, ale nezapomněla jsem a napsat to musím, protože: je to pěkný, chlapský, zase Vás v tom cítím, syrové i sladkobolné, naléhavé, úvody jsou skvělé!!! V nich je tajemství, atmosféra, vzbuzují zvědavost, jak to bude dál. Závěr: ... se zloději nekamarádím – působivý!
Fakt jste talent!!!
Prosím, napište mi, kdy a kde to hrajete, ráda bych se přišla podívat.
Pozdravuji a přeji pěkný večer.
Ivana

Zveřejnil jsem ten mail, protože mi udělal radost. Ivana moc takovými slovy neplýtvá. Na to jsme toho spolu napsali hodně, aby mi nedokázala říct: „tohle nechci, tohle neberu, umíte to líp a jinak.” Takže jak mi udělala radost, tak mne hned zarmoutila, sdělil jsem jí datum, kdy hrajeme a dostal jsem následující odpověď:
Ach jo, jsem ve Valticích celý víkend na semináři. Nevím, proč mi Vaše představení nejsou souzena... Tak třeba jindy... I.
Nedá se nic dělat, třeba to vyjde jindy.

Divadelní soubor vystupující pod názvem „Nejlepší a nejskromnější” se tedy bude připravovat dál pilně a neomylně, jak se zpívá v oné slavné koledě z Rybově mši vánoční a Ivana si holt počká. Rád vzpomínám na ty časy, co jsme spolu psali, hádali se u toho, abychom konečně došli k nějakému kompromisu, protože jsem třeba řekl: Takhle šífr nemluví, takhle nemluví ani feťák,... Klidně opáčila, tak ty dialogy upravte sám. A já je upravil a byli jsme spokojeni oba. Pouze herci s tím měli problém, protože si chtěli upravovat dialogy, ale já jim to nedovolil. Byla to krásná práce.

Pamatuji, jak jsem měl schůzku v ČT kvůli jednomu pořadu s režisérem Olmerem, a on mi tam začal vykládat, že u nás nikdo neumí napsat dialogy. Jsem mu drze řekl. „Pane Olmere, já je umím!” Já naprosto neznámý člověk a on v pozici matadora, co celý život točí filmy. Inu, drzost mi v životě nikdy nechyběla. Ale Ivana se mne tehdy zastala, potvrdila mé „kasání.”

Nakonec, bejt chudej, malej a ještě k tomu uťápnutej, to snad na mě Pán Bůh nežádá. Konec konců mindráky jsem nechával velkejm klukům. Ti většinou o sobě stále pochybovali. V tomhle songu je to jasně vysvětleno: Malý chlap Je to jeden z mých oblíbených.

Výškou nijak neoplývám, necelých 170cm, což není skutečně nijak impozantní vzrůst, ale kupodivu, nikdy jsem tímhle mindrákem netrpěl. I když se mi ho mnozí pokusili podstrčit. Ale nedal jsem se zaklít. To je nejhorší, co člověk může pro sebe udělat, že podlehne zaklínání těch druhých. Jako dítě ulice, co muselo v pouličních bitvách uhájit svou nezávislost, jsem tohle pochopil dost brzo.

Nejhorší je nechat si nahnat strach tím, že někdo pochybuje o vašich schopnostech, třeba jen kvůli vzrůstu. Viděl jsem v životě hodně chlapů, ale těch skutečně sebevědomých, co si byli sebe vědomi, svých možností a zároveň limitů, těch jsem zas až tolik nepotkal. Bez ohledu na vzrůst. Buď měli nadměrné „sebevědomí“, nebo minimální. Bez ohledu na své schopnosti. Podle toho to s nimi v životě dopadlo.

Lidé si mnohdy pletou skromnost s mindrákem. Znám dost skromných lidí, kteří mají skutečné sebevědomí a znám ještě více lidí, kteří mají mindrák, a ten mindrák vydávají za ctnost. Drží se zpátky, protože si netroufnou a nemají rádi ty, kteří si troufnou a mnohdy těm, co si troufnou, ti s mindrákem se snaží podsunout, neomalenost, vlezlost, bezohlednost atd. Ti, co se bojí, závidí těm, co se nebojí, a pokoušejí se je mnohdy celkem nevybíravě dehonestovat. Pochopitelně málokdy tváří v tvář a pokud ano, tak jen v bezpečí nějaké skupiny jim podobných.

Jaro je konečně tady, slunce svítí a budu se připravovat na nějakou pěší dovolenou. Ještě to letos zkusím, abych zjistil, kam mě ty staré kosti donesou. Pomalu, bez kalupu a uvidí se. Nakonec, autem, autobusem, vlakem se domu mohu vrátit vždycky. A Ivano, ještě jednou dík. Opravdu jste mi udělala radost. Jo jo.

Autor: Jan Jílek | čtvrtek 18.5.2017 8:40 | karma článku: 12.98 | přečteno: 394x

Další články blogera

Jan Jílek

Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

20.8.2017 v 1:29 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 350 | Diskuse

Jan Jílek

Co zas v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

19.8.2017 v 16:37 | Karma článku: 18.75 | Přečteno: 1065 | Diskuse

Jan Jílek

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

18.8.2017 v 19:33 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jan Jílek

...on si přesto zpívá...

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

13.8.2017 v 0:54 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 413 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Anna Rathkopf

Postřižiny aneb chemoterapie mě dolů nedostane

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já

21.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jiří Jiroudek

,,Malá" retrospektiva, aneb Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života

20.8.2017 v 23:20 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 265 | Diskuse

Andrea Špičáková

Útok v Barceloně pohledem z Katalánska

Je to sice už tři dny, co katalánskou metropoli ochromil zásah několika bláznů, kteří ublížili nevinným lidem, ale po návratu z Barceloně nedalekého Lloret de Mar bych okomentovala situaci, jak to vypadalo Katalánsku hodiny poté.

20.8.2017 v 20:53 | Karma článku: 28.44 | Přečteno: 1060 | Diskuse

Lucie Gavendová

Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.

20.8.2017 v 14:30 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tichý

Třístovkové bilancování

Říkal jsem si, kdy provedu nějaké změny na blogu, nejlépe vyměním profilovou fotku, aby tam nestrašila pořád ta stejná (postupem času letitá).

20.8.2017 v 12:35 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 139 | Diskuse
VIP
Počet článků 819 Celková karma 16.55 Průměrná čtenost 720

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.