Prokrastinace, nechci být lepší, až budu nejlepší
Co je prokrastinace si každý najde sám, google.cz mu v tom pomůže. Osobně mě „dojímají” všechny ty návody, jak být lepší, ještě lepší až budu nejlepší. Si tak říkám, budou-li všichni nejlepší, jak se nám asi bude žít? Tedy nejlepší podle všech těch koučů, co nás hodlají vést k dokonalosti, zvýšenému výkonu a k co možná nejlepšímu uplatnění na trhu práce. Tedy mi z toho vychází, jak být co nejlepší podle představ svého zaměstnavatele.
Nepochybně je dobré, když se lidé dohodnou a dokáží si vyhovět. Umí spolupracovat a mít radost z vykonané práce. Ale plnit veškeré představy svého zaměstnavatele, nemít možnost pracovat podle své metodiky, to bych měl asi dost velký problém. Nic, nebudu tu řešit problémy. Problémy nechám prokrastinačním koučům.
V rámci prokrastinace, tedy srozumitelně řečeno, byl jsem jsem líný vystoupit na Smíchově z 12, tak jsem jel až na Vltavskou tramvají. Měl jsem čas, spočítal jsem si, že stíhám časný ranní nástup do blázince. Tam mám být každé pondělí, pokud nemám chorobu, či dovolenou v 11 hod. Koukal jsem po holkách, jelo jich pěkných docela dost. Psal jsem své lásce, že mi může zamávat z terasy Orka, kde má ateliér. Nestihla to.
Třeba jindy. Nakonec má dávat pozor, pořídit si kvalitní dalekohled, aby rozeznala čísla tramvají a ksichty osob z nich vystupující. Takhle se vymlouvala, že si upozorňující SMS, přečetla pozdě. No nic, připravila se svou nepozorností o možnost mi zamávat.
Jo, kde jsou ty časy, kdy si lidé mávali, kapesníky bíle svírali. Si tak říkám, jestli by měla kapesní. Aby to bylo stylové, jako za starých časů, kdy básníci básně v tomto duchu psali. sbohem a šáteček, chcem-li se setkati, nelučme se radš tedy. Psával Nezval. Jo, lidé svírali kapsní, mávali, slzy stírali, klobouky snímali.
Krásně je to vidět ve starých dokumentech. Kde dneska někdo svírá kapsník bílý, či klobouk vyhazuje nadšením do vzduch. Ani ho lotři nesejmou, když k nim přistoupí dáma a podá jim ruku. Natož, když vejdou do místnosti. Klobouk ani čepici nesejmou v kostele a v divadle. Zřejmě jim to nikdo neřekl. Asi v rámci genderové rovnosti. Když dáma v kostele nesundá klobouk, buran taky ne. Nakonec, co bych tak mohl chtít v zemi, kde president málem blije na korunovační klenoty a hůlkou ukazuje premiérovi, kde je ho místo.
Můj táta byl opilec, ale věděl, co se sluší a patří. Nebyl věřící, ale když jsme se šli ve Staré Boleslavi podívat na místo, kde zabil Boleslav Václava, kostel byl otevřený, měl jsem na hlavě čepici, vlez sem tam tak mi jednu vrazil, že jsem druhou málem chytil o zem. Pravil: „seš v kostele blbče.” Sem v těch čtrnácti moc nechápal, proč si mám v kostele sundat čepici, ale pamatuji si dodnes, že v kostele se klobouk, nebo čepice na hlavě nenosí. Že to dělají jen burani, co nemají úctu k náboženství a víře druhých.
Nepochybuji, že se najde „mudrc”, který mi bude chtít vysvětlit, že jeho něčí náboženství a víra nebere, ovšem je pak v mých očích pouhopouhý buran. S burany nediskutuji. Burany ignoruji. Burani na nic neberou zřetel. Tak už to bývá. Podobné tomu, když mi někdo v diskusi, ač mě nikdy neviděl, nezná, bezostyšně tyká. Má za to, že na internetu si prostě všichni tykají. Takové lidi prostě a jednoduše mažu. Můžou si jít stěžovat kam chtějí. Ani se s nimi nedohaduji.
Tak, půjdu něco dělat. Práce sice není zajíc, neuteče, ale sem tam je dobré se něčemu pracovnímu věnovat. Prý práce šlechtí. A jestli za práci i platí, pak je to krásné. Jo jo.
Jan Jílek
My pony, rifle and me
Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít
Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny
Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."
Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije
Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Jan Jílek
Úplně konformní chlápek
Sparta opět odvolala trenéra. Nedivím se. Už dlouho jsem neviděl tak dobrý klub v takovém rozkladu. To už tak bývá. Něco se pokazí a najednou jde vše jak v dominu. Kostky padají jedna za druhou.
Jan Jílek
Slavná nevítězství
„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.
Jan Jílek
Asi nebudu nejlepší
Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.
Jan Jílek
Majitelé pravdy a nekonečné kolo sporu
Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.
Jan Jílek
Docela dobré dědictví
Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.
Jan Jílek
Bramboračka na talíři i v hlavě
Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.
Jan Jílek
Dvě pravidla
Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.
Jan Jílek
Dvě víkendové radosti a jedna šmouha
Učil jsem vnučku obchodovat. Přišla na návštěvu, původně měly přijít dvě vnučky, neb té starší, Elence jsem koupil tašku do školy, přesně tu, co si přála a těšil jsem se, že ji ji předám. Nepřišla, měla horečku.
Jan Jílek
Nemám bohužel žádné zázračné vlastnosti
Volala mi včera neznámá paní, která se dotazovala, zda jsem psychotronik. Musel jsem ji zklamat. Nejsem, nijak se o psychotroniku nezajímám a nemám žádné zázračné vlastnosti.
Jan Jílek
Útržky úvah posledních dnů
Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.
Jan Jílek
Kouzlo nechtěného
Přečetl jsem si několik třeskutě vtipných blogů na aprílové téma, z nichž ten nejtřeskutější, byl blogerky Palkové, na téma stěhování americké ambasády.
Jan Jílek
Když se to umí, je to ke koukání
Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.
Jan Jílek
Umím číst, to je všechno
Už asi dvacet let říkám svým vrstevníkům ohledně počítačů. „Nebojte se něco zkusit, počítač tím nezničíte, maximálně shodíte aplikaci.” Opakuji, ale někdy jak se zdá zcela marně.
Jan Jílek
Brazilský kafe a anglický čaj
Tak jsem včera a předtím v pátek ochutnal brazilský kafe a anglický čaj. Tedy, viděl jsem dvě světová mužstva, se kterými hrála česká reprezentace. Bylo na co koukat.
Jan Jílek
Zřejmě nebude hlupák
Se zájmem jsem si přečetl zprávu, že president Trump je v podstatě nevinný. Nespolupracoval s Rusy, nemá na krku žádný kriminální čin, který by ho mohl stát presidentský úřad.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x