Pořád se učím a učím

Měli jsme v pondělí večer zkoušku divadelní. Pochopitelně někteří neuměli ještě zcela plynule text svých monologů,

neb jsem cele představení pojal jako proud jednotlivých postav, které si stěžují, či se radují nad svým milostným životem.

Ale myslím, že herci budou spokojeni, neboť všichni mají hlavní roli. Tolik ji chtěli, tak teď zjistí jaké to je být středem pozornosti na jevišti. Jsem asi trochu zlomyslný. Jo je to jak v životě, „Dej si pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se ti tvé přání splnit.”

Párkrát jsem si v životě přál, ono se mi přání splnilo a nestačil jsem se divit. Hlavně ženských se tohle týkalo. Zamiloval jsem se, ona mé touze vyhověla a už jsem měl zaděláno na dlouhodobý malér. Pochopitelně, jsem kavalír, nebudu jmenovat. Kavalír si užije a mlčí. Ale občas si užije i toho, co si zas tolik užít nechtěl.

Ale, nebudu si stěžovat. Většinou, pokud se mi ty přání splnily, byl jsem spokojený. A dostal jsem i krásné věci, které jsem si nepřál, přesto jsem byl obdarován. Navíc na Facebooku se občas objevují různé citáty, které jsou v duchu mých představ o životě. Třeba: „Každý konec může být novým začátkem.”

Člověk, který je třeba nešťastně zamilovaný, se na ono heslo podívá, hlavou mu probleskne: „To je zase hovadina.” Aby mu za chvíli prošlo hlavou, jen tak trochu, že něco by na tom mohlo být. Nakonec ona sama psychoterapie je založena na tom, mimo jiné podotýkám, že terapeut ani tak neradí, jako spíš rozumí a poslouchá, nebo provokuje. .

Většinou jen nechává zablesknout v hlavě klienta, taková ta provokativní hesla. „Skutečně jste na tom špatně, jak vás tvrdíte? A říkám si, kdo tu situaci tedy může změnit?” A klient hrdě, smutně, naštvaně, řekne: „No přeci jen já.” Pochválím ho a on už ví, že přes veškerou podporu, kterou dostává od skupiny, terapeuta, kamarádů, maminky to bude muset udělat sám. Ano, ne vždy je z toho nadšený. Pochopí, i když jen částečně, že toho terapeuta, skupinu kámoše potřebuje, protože sám si na něco nevidí. Má jako ostatní lidé určitý druh slepoty.

Občas se dozvím od svých klientů, že si tu terapii představovali zcela jinak. Oni sice nevědí, jak se dělá, ale vědí, jak si ji představují. A tím pádem, jak bych ji měl dělat. A já nenaplním jejich očekávání a oni mají pocit zklamání. Svět je plný chytrých lidí, kteří něco neumí, přesto vědí, jak by se to či ono mělo dělat. Jak by měla vypadat terapie, láska, nebo výroba pralinek.

A pokud třeba něco neprobíhá podle jejich představ, pustí se do zaníceného hodnocení, které je zcela zavede na slepou kolej. Tam uvíznou a musí se nakonec od druhých lidí dozvědět, že i ona slepá kolej je ta cesta, která jim ukazuje, tudy ne. A takhle se to v životě občas mele. Zlobí se, že pokud mlčím, nic nedělám, vlastně nechávám v tom toho člověka koupat. Jasně, on se koupe a učí se plavat, jen se díky těm pokusům dozvídá, že je schopný plavat. Není nic snazšího než poradit.

Ale mnohem těžší je neporadit, vydržet a dát najevo druhému člověku svou víru v jeho schopnosti.Což také může být zbavením se vlastní pýchy na svou jedinečnou dovednost, která je vyhrazena jen expertům. Třeba jak na co v životě. Ano, mohu a dělám, že lidem vysvětlím určitý mechanismus nějakého chování, jak jsem ho odpozoroval v životě, nebo se dočetl v literatuře a pak ověřil, jestli ta teorie funguje.

Pokud funguje, pak používám praktická řešení, která z ní vyplývají. Nabídnu praxi, klient je buď děsně nadšený, nebo děsně skeptický. Obojí má svá rizika. V první případě ho brzdím v jeho nadšení, což není rád, v druhém řekne: i„Tohle určitě nebude fungovat, protože ten druhý je zcela splachovací.” A já řeknu: „Když na tom trváte a nechcete vidět, že vlastně, zrovna tak člověk jako vy, se svými slabinami.” Pak může začít opravdu vidět věci jinak. Také nemusí. Někdy nezačnou klienti přemýšlet hned. Občas se musí počkat.

Přijde-li za mnou někdo, kdo je nešťastně zamilovaný, klidně mu vysvětlím, že na nešťastnou lásku není ani rada, ani terapie, ale může si být jistý tím, že pokud přestane hrát hru na vítězství a viníka, pak se mu uleví. A když se mu uleví, třeba tím, že si uvědomí, že konec může být novým začátkem a nešťastná láska může, když nic jiného vypovídat o jeho kvalitě, jako člověka, který je schopný milovat i když není milován, někdy je vysmívám, někdy využíván. A on si na té situaci může uvědomit, že jsou lidé, kteří jen berou a nikdy nic nedávají a mají podobné chování, jak ten/ta, které on miluje.

A ti lidé najednou začnou jinak přemýšlet. Začnou se jinak chovat. Sice stále myslí na toho, koho milují, ale zároveň se třeba vzdálí. Mlčí, neotravují a ten milovaný se může (podotýkám, také nemusí) začít divit, co že se to děje, že ten co je zcela jistý, už zcela jistý není. Najednou jim chybí ten, který byl vždy k ruce, který vždy je vyslechl, podpořil a vlastně nezištně. Jen tak z lásky. A najednou jim chybí a oni se často k tomu milujícímu začnou chovat jinak. Byl jim prospěšný.

A snaží se přiblížit ni, ne ten milující. Párkrát jsem si tohle ověřil. Vzdálil jsem se, nechal jsem dámu v klidu, aby se po čase pokusila přiblížit. A když nic jiného, zůstalo mi vědomí, že jsem byl prospěšný. Někomu, kdo se dost dlouho ke mě choval jako k nepotřebnému a nijak prospěšnému.

A namítne-li mi kdo, že je to jen zase vypočítavost z druhé strany, pak mu mohu říci. „Ano, možná je, ale v každém případě máte v jejích/jeho očích cenu. Když vám předtím dávala najevo, že jste bezcenný/á. Jste v jiné pozici. V jejích/jeho očích. A když nic jiného musí se k vám chovat jinak, pokud se chce přiblížit on/ona. Už nejste otravný/ prudič, ale člověk s hodnotou.

Napsal jsem dost blogů na podobné téma. Zjišťuji, že vždy objevím něco jiného, nového. Ono opravdu platí, že člověk se učí neustále a opakování je matka moudrosti. A podobně jako ti židovští žáci v ješivě, vždy v jednou výroku najdou jiné vysvětlení a jinou perlu, tak se na zdánlivě podobné situaci dá nalézt mnoho jiných významů a řešení. A to je na tom to krásné a vzrušující. Jo jo.