Počkáme a uvidíme

Jako starší pán jsem toho v životě už zažil docela dost. V osobním životě, v politických událostech. Stále se něco děje. Mnohdy situace vypadá, že se už nic nedá dělat, aby se nakonec ukázalo, že vždy je nějaké řešení.

Nijak zvlášť složité. Dost často se ukáže, že nedělat nic, je nejspolehlivější řešení.

Tohle spolehlivé řešení, kdy je nejjednodušší opustit všechno, nijak se nesnažit něco změnit, nechat věci jak jsou a počkat, co se stane. Funguje! Mnozí lidé, tohle nemají za řešení, kdežto já ano. Nebát se odejít, nebát se nechat věci tak jak jsou a jen sledovat, co se stane. Počkat až se něco stane, najít vhodný okamžik. (Což je riziko, kterého se mnozí bojí.) Pak klidně se vložit do věci a udělat, co je třeba. Většinou toho není potřeba dělat mnoho.

Miloval jsem slečnu, ucházel se o ni. A nic. Stáhl jsem se, mlčel jsem. Náhoda způsobila, potkali jsme se, šli spolu na kafe. Z ničeho nic mi začala líčit své osudy. Nijak veselé. Ocenila, že jsem ji nepronásledoval. Poslouchal jsem, moc nekomentoval a najednou mi seděla na klíně a líbala mě. Stačilo počkat, ano poměrně dlouho, kdy už jsem vzdal zcela všechno, nechal věci být, aby se život sám postaral o řešení.

Chápu, že pro neurotické aktivisty, co musí mít vše pod kontrolou, tohle není řešení, to je hra na náhodu. Jenže pokud tlačíme a není žádný efekt, pak sice mnozí věří, že je třeba tlačit víc na správným způsobem, jenže v mnohých případech, tlak vyvolává jen protitlak a nikdy nenastane volný průběh, kdy uvolní energie, která samovolně pročistí a nastolí pořádek věcí obecných i soukromých. .

V poslední době začal určitý tlak institucí a lidí, kteří mají pocit, že jsou majiteli monopolu na pravdu. Zjistil jsem, že pokud se tomu tlaku uhnu, netlačím zpět, nechávám ony lidi, instituce, politické šíbry, sobě samým, nediskutuji s nimi, pak se nedostávám do pozice, která by se mohla nazvat: „Nepřetržitá nasranost.” V určitou chvíli prostě vím jedno.

Tenhle proud, příval argumentů, urážek, nezastavím, lidi nepřesvědčím. Abych se zbavil té nepřetržité nasranosti, pak se stáhnu, sleduji minimálně co se dál děje, hledím si svého. V určitou chvíli prostě nic nezměním. Ale pokud se nechá kalná voda v klidu, kal spadne na dno, voda se vyčistí. Nepřetržitá aktivita vyvolá pouze nekonečnou debatu, nekončící spor, kde se hledá pravda. Ta se nikdy nenajde.

V klidu a tichu, občas v úkrytu mohu sledovat chování lidí. Lidé se chovají velmi podobně, takže je možné předpokládat, co se stane, když ztratí možného nepřítele z dohledu. Uklidní se. Pak se občas podívají kolem sebe a zjistí, že jsou v debaklu. V debaklu, který si způsobili jen a jen oni sami svým chováním.

Když jsou lidé v debaklu, chvíli kolem sebe kopu, pak většinou přestanou, protože kopání do prázdna, když není koho trefit nijak neuspokojuje. Pouze unavuje, občas i bolí. Ale jen toho, kolem sebe kopajícího. Kopající má v sobě naštosovanou křivdu, která mu velí obvinit celý svět a jeho blízké okolí. Jenže křivdy se člověk nenají. A v troskách se blbě žije.

Mnozí klienti velmi často si nesou křivdy ze svého dětství. Rodiče je dostatečně neobdivovali, měli je rádi jen trochu, nenechali je vyrůst do dospělosti, chodili moc rychle, nebo se jim nelíbili ty šaty, co zdůrazňovaly jejich ženskost atd.

Jsou plni křivdy, plni hněvu, nesou si v sobě ten vztek a křivdu, aby najednou zjistili, že jen a jen oni sami jsou si odpovědní za svůj život a jen a jen oni sami mají možnost něco změnit. A dovolí si být muži, či ženami. Jako muži projevit svou mužnost a ženy svou ženskost, dovolí si mít city a zároveň vědět, že na city se neumírá. Ale při nedostatku citů, případně příliš mnoho nezvládnutých citů se docela dost strádá.

Vrátím-li se k té slečně, tak nakonec se ukázalo, že ona si vlastně zakazovala svou ženskost, svou potřebu lásky, tělesného kontaktu. Nebyla jediná v mém životě taková. Poznal jsem jich i jako terapeut dost. Čím víc si zakazují, čím víc se omezují, tím víc chtějí skrytě okusit. Ano ano. Pořád platí: „Odříkaného chleba, největší kus.” Pak do toho vlétnou jak cikán do palírny.

Rozdíl, mezi tou slečnou a klienty spočívá akorát, v tom, že jako terapeut se s nimi nelíbám a nespím s nimi. A podobné výsledky se dostavují i lidem, kteří mají pocit že vlastní nejvyšší dobro na světě. Ti sis zakazují dát na zřetel i pocit, že ne všichni, co o pomoc žádají, ji také potřebují a potřebují od těch poskytovatelů dobra tu pomoc, bez jakýchkoliv výhrad a otázek. Takové je potřeba, nepřesvědčovat, jen počkat až se jim jimi hlásané pravdy začnou vracet ve výsledku. Bývá to docela legrace, jak najednou zírají a nemají ani ponětí, co se vlastně stalo.

Někdy i vracejí jako bumerang, se stejným účinkem, jimi propagované požadavky na dobro, co spočívá v požadavcích volně dostupných drog, libovolného druhu, jindy nekontrolovatelného přílivu uprchlíků.

Případně požadavku minimálních pravidel pro jimi vybranou skupinu lidí. . Případně bezmezné tolerance těch, kteří údajně nechápou, jak se lidé v naší kultuře chovají. Ale dá-li Pán Bůh, ochutnají vlastní medicíny a vlastního dobra a většinou změní, jak postoj, tak názor. Ale bolí to.

Pokud se tohle podaří, pak jsou teprve schopni pochopit, co znamená jejich „neomezené dobro a spasitelství.” Jakmile uvěříme, že některé metody, staletími prověřené neplatí, vždy se nám dříve, nebo později ona nevíra vrátí s takovým bumerang efektem, že se nestačíme divit. Jak ono nemístné odříkání, tak stejně tak ta nemístná tolerance. Ale jak říkám, občas je nutné neřešit, počkat a říci si: „Uvidíme.” Jo jo.

•