Karlík a Emily

Tak jsem se dočetl v mailu, že po mě touží jedno nakladatelství, kde jsem si kdysi dávnou koupil jednu knihu. Inu, marketinková představivost nemá meze.

Nechám je, ať se jim po mě stýská. Je hezké vědět, že někde v dáli, za mnou bučí, jak míval ve zvyku pravit můj nebožtík tatík, stroj, který rozesílá maily potencionálním zákazníkům.

Jak se zdá, zřejmě zruším minimálně jednu ze svých dvou emailových adres. Beztak mi na obě chodí denně asi 150 nabídek nejrůznějšího druhu. Od zvětšení penisu až po klasickou literaturu. Pokud mi někdo napíše mail, pak už jedině se ona pošta týká vylíčení všech možných potíží, co pisatel/ka má. Kde jsou ty časy, kdy jsem dostával sladké dopisy od svých lásek a stejně sladce jsem na ně odpovídal.

Odpovídal jsem na ně asi takto:
Má lásko, voňavá a sladká,
také na tebe myslím a zcela určitě tě miluji, jako ty mne. Když jsem bez tebe, jsem jako ztracený...
Pochopitelně pak jsem pokračoval v důvěrném tónu. Jo, kdo dnes napíše rukou takový dopis. Minimálně dvoustránkový. Méně stránek, bych považoval za urážku. Zcela určitě bych to vnímal jako nedostatek lásky. Jak z mé strany, tak z její strany.

Dnes si lidé píší SMS, neužijí si tu slastně bolavou chvíli čekání, zda ve schránce najdou dopis se známým písmem. Dopisy jsem psal rád. Psal jsem a viděl tu tvář, cítil tu vůni oné dotyčné.

V dobách e-mailových jsem psal aspoň přílohy v PDF. Dokonce jsem se proto naučil e-sazečský systém TeX. Abych dal najevo, jak moc mi na té dámě záleží. Vlastně jsem psal takhle jen jediné. Prý je má všechny schované. Byly prý moc krásné. Doufám, že je po mé smrti nevydá jako milostnou literaturu.

Mám jakýsi ostych číst vydanou korespondenci slavných lidí. Kde se ukazuje mnohdy i jejich soukromí a obnažují se na dřeň. Myslím, že milostná korespondence je záležitost těch dvou lidí, kteří si svěřují důvěrné věci. Někdy se v nich i hádají.

Co bylo, bylo. Mohu popsat třeba chyby, kterých jsem se dopustil v literatuře, nakonec i to jsem v některých knihách udělal, ale nikdy jsem nezveřejnil dopis, který jsem od nějaké své lásky dostal. Byl jen a jen pro mne.

Mám rád milostnou poesii, tam se básník vypovídá. Většina básníků prý umí o lásce psát, leč mívají problém lásku realizovat. Něco na tom bude. Honza Lutera měl na tenhle aspekt teorii. Říkal, že si ti lidé vyčerpají samotným psaním, pak už jim síly na opravdovou lásku nezbudou.

Nakonec má oblíbená básnířka, Emily Dickinson, by tu teorii mohla potvrdit. Její verše jsou nádherné, totální poesie. Nechybí tam ani ten milostný podtext. Leč její život byl život ženy v osamělosti a odloučenosti od vezdejšího světa. Emily Dickinson

Rád si v ní čtu. Nejen v ní, ale ona je mi asi ze všech nejbližší. Nikoliv osudem, neprožil jsem život v ústraní, ani nenapsal asi 1800 básní, ale takovým tím pohledem na svět. Viděla věci jinak, než lidé vidí. Psala jak chtěla, nedodržovala normy a obvyklý styl. Přesto jsou ty verše úchvatné.

Vlastně, jen lidé, co nedodržují konvence a zaběhnuté normy, mohou objevit něco dalšího, něco nového, co tu ještě nebylo. Podívají se na věc jinak, z jiného úhlu a stvoří věc, která tu nebyla. Nejen v literatuře, ale v technice, filozofii, medicíně. Spojí ve filmu barvu a hudbu, a najednou divák zjistí, že scénář je sice v podstatě slabomyslný, lehce předvidatelný, i přesto, že se tváří tajemně, ale on je unesen tím útokem na ty emoce.

Jo, jsme tím, co prožíváme, jak pravil Karlík Jung. Rád ho čtu, píše krásné věci, někdy i mimo běžné chápaní, terapii bych podle něj asi dělat nemohl, ale čte se to krásně. Jako ta Emily. Jo jo.