Srovnám-li si v hlavě...

Kdysi dávno, ale opravdu dávno, mi došla jedna věc. Všechno je v hlavě. Ať se jedná o práci, cvičení, seznamování. O hlavě a naladění.

V roce 2009 jsem natočil jeden z dílů z pořadu „Rodina a já.”
Ten
kluk se neseznámí Pozval jsem si tehdy do toho pořadu Marcela Strnada a
Sabinu Vojvodovou abychom nad příběhem, který jsem napsal s Ivanou
Sovišovou povídali o úskalích seznámení, nesmělosti, strachu z odmítnutí,
tím pádem pocitu méněcennosti a přesvědčení, že zajímaví, či milováni mohou
být jen ti dokonalí.

Marcel tam říká dobrou věc, že by lidé neměli brát seznamování jako úkol,
ale jako hru. Problém ovšem je v tom, že někteří lidé nedokáží dost dlouho
ono seznámení, a nejen seznámení brát jako hru, ale jako smrtelně vážnou
událost, kde jde z jejich hlediska mnohdy o bytí a nebytí. Rada:
„Musíš to brát jako hru” má svou platnost pro toho kdo je
schopen si hrát. Mnoho dospělých lidí si hrát neumí, protože i hra je v
jejich očích soutěž, co jim ukazuje jejich nedostatečnost a nedokonalost,
pokud v té hře nevyhrají.

Já navrhuji lidem, kteří mají tento postoj, aby se pokusili zjistit,
v čem opravdu spočívá jejich cena pro druhé lidi. Aby si položili otázku
z jakého důvodu se na ně opakovaně obracejí lidé, kteří ho v jeho očích zásadně
převyšují. To jest z jakého důvodu za ním, podobně jako v tom pořadu
přijíždí děvče, které z hlediska toho hocha jej převyšuje. Jaký má ona k
tomu důvod? Jaký má důvod muž, který poskytuje dobrovolně laskavost.

Tohle je jedna možnost. Další možnost bývá, že si zkusím uvědomit, že
odmítnutí dost často bývá z toho důvodu, že pokud je někdo odmítnut, není to
z důvodu nekvality odmítnutého, ale z osobních důvodů odmítajícího. Protože
má třeba rád/á někoho jiného. Mě nezná, o mě nic neví, netuší jestli jsem
kvalitní, nebo nekvalitní.i Tím se v tu chvíli odmítnutí nezabývá. Prostě je tu někdo jiný ke komu má vztah. Vždy je
to o osobních preferencích toho odmítajícího. Je na velké muže, na malé
ženy, na muže, co umí mluvit a umí bavit, je na muže, který mlčí a umí
poslouchat. Chce toho chlapa, co umí všechno udělat a nechce chlapa, co umí
recitovat poesii, případně obráceně.

Těch možností je jedna a tisíc a všechny mohou být pravdivé. Pochopitelně
být odmítnut, unést odmítnutí, umět seznamování brát jako hru je otázka času
a tréninku. A především uvědomění si, že i já mám svou cenu pro druhé lidi.
Mnozí lidé se obávají, především v případě takzvaných atraktivních partnerů:
„Líbím se, jsem zajímavý?” Nebo slyší od těch stejně
„sebevědomých a odvážných,” jako je on sám/sama. „Tak na
tohle nemáš.” Pochybují o své ceně. Umí mluvit, umí si hrát a přesto
žijí v přesvědčení, že jejich cena je nižší, než cena atraktivního
jedince, nebo úspěšného zaměstnavatele.

Trochu odbočím. Mnohé ženy, zvlášť ty atraktivní, mají ve zvyku dávat
najevo, že je zájem mužů obtěžuje. Věřím tomu, že je tomu tak. Hlavně, když
je ten zájem o ně vyjádřený pro ně těžko snesitelnou formou. Třeba přímou
nabídkou sexu. Pochopitelně, chtějí být milovány, nejen proto, že jsou
krásné, ale i pro svoji duši. Ale ty samé ženy se cítí velmi nepohodlně,
když někteří muži o ně žádný zájem neprojeví.

Předchozí odstavec byl právě o té ceně. Cena stoupá, když je projevený
zájem. O zboží, stejně jako o člověka. V tu chvíli lidé, vědomí si své ceny,
začnou licitovat, začnou zvyšovat. Kdo má větší zájem, je zdánlivě ve slabší
pozici. Jenže o míře zájmu nerozhoduje jen objekt zájmu, ale i zájemce.
Sebe-atraktivnější jedinec se může ocitnout v pozici, kdy je shledán jako
přeceněný a ten druhý klidně od nabídky odstoupí. Stává se svobodným,
vědomým si své ceny a vědomým si toho, že není nutné obětovat zcela všechno.

V dobách svého mládí jsem chodíval často tancovat. Tanec mne bavil.
Bavily mne i ty chvíle, kdy jsem chodíval pozvat k tanci zcela neznámé ženy.
Už v těch sedmnácti letech jsem věděl, že mám pro určitý druh žen svou cenu.
Odmítnutí jsem nebral nijak úkorně, protože mi došlo, že pro mnohé, ale
nikoliv pro všechny mám svou cenu. Byl-li jsem odmítnut, reagoval jsem ve
smyslu. „Když jsem si slečno nezatancoval, aspoň jsem se pěkně
prošel.” Bez obav jsem šel pro jinou.

To byla ta hra, kdy jsem bral tancování jako tancování, nikoliv jako
pokus o seznámení, neb většinou jsem si chtěl jen zatancovat a popovídat.
Slečna seděla a čekala na prince, já si zatancoval a popovídal s jinou. Na
malém městě se stalo, že jsem se občas s tou samou slečnou, co mne odmítla
setkal jindy a ona si velmi dobře pamatovala, že jsem ji ani neukecával, ani
o ni nebojoval. Prostě jsem si zatancoval s jinou. Bylo mi vytknuto, že jsem
se nesnažil.

Ony výtky se někdy děly zvláštní formou. Třeba agresí a ironii. Občas mi
nějaká řekla: „Tebe bych nechtěla.” Ano nechtěla, protože
věděla, že já vím, že není na světě jediná. Vím a nehodlám se v žádném
případě chovat, jakoby jediná byla. Podle hesla: „Když ne ty, tak
jiná.”

Nesmělí jedinci, kteří žijí v tom omylu, že pro nikoho nemají cenu,
všechny je převyšují si tedy mohou hrou ověřit, že pokud v přítomnosti
krásných žen mlčí, dřív nebo později způsobí zvědavost. Uvěří-li, že útok
typu: „Asi neumíš mluvit.” Může znamenat zájem o jejich osobu. V
tu chvíli mají cenu. Jak velkou sice není jisté, ale lepší malá cena, než
zcela bezcenný/á.

Požádá-li mne žena, libovolná žena abych ji v něčem vyhověl, může to být
zlatokopka, která vybírá laskavosti od mužů, které třeba nijak nehodlá
oplatit, ale ta zlatokopka se chová podle pravidla:
Žádá jen ty, co něco mají. Ty co nic nemají, nebo nepředpokládá, že něco
mají, tam neztrácí čas.

Vrátím se na samý začátek. Všechno je skutečně v hlavě.

• Srovnám-li si v hlavě, že mě někdo ocenil jako někoho, koho stojí o
  něco požádat, pak mám cenu.

• Srovnám-li si v hlavě, že občasné mlčení může vyvolat zájem, pak klidně
  mlčím.

• Srovnám-li si v hlavě, že ne všechno, co řeknu musí být chytré a
  geniální, ale stačí, že není urážlivé a zesměšňující toho druhého,
  pak klidně mluvím.

• Srovnám-li si v hlavě, že odmítnutí, není o mě, ale o tom, jakou
  náladu, jaké sexuální preference, nebo jaké obavy z možného
  seznámení může mít ten odmítající, pak se
  přestanu zabývat kvalitami a chybami sebe sama, ale začnu se
  zabývat svými preferencemi.

• Srovnám-li si v hlavě, že i ten druhý je pod mým drobnohledem, stejně
  jako já jsem pod jeho drobnohledem, pak jsme ve stejné pozici. Já i
  on, máme obavy, zda obstojíme vzájemně ve svých očích.

• Srovnám-li si v hlavě, že nabídne-li mi, někdo něco. Má k tomu důvod. Vždy se mohu pokusit, aby svou nabídku časem zvýšil. A vždy se mohu zeptat na důvod jeho
  nabídky.

• Srovnám-li si v hlavě, že požádá-li mne někdo o libovolnou laskavost, je
  pozici žadatele. Nikoliv velitele, který dává příkazy, o jejichž splnění se
  nediskutuje.

• Srovnám-li si v hlavě, že pokud se mne pokouší trestat za nesplnění
  rozkazu, pak dává najevo, že ztratil svou moc nade mnou a pomocí
  trestu se ji pokouší obnovit.

• Srovnám-li si v hlavě, že vstupovat do libovolného vztahu s tím, že je
  na věky, pak se zbavuji možnosti z toho vztahu odejít, pokud se ukáže, že
  není tak výhodný pro mne, jak se zpočátku zdálo.

• Srovnám-li si v hlavě, že jistá opatrnost je nutná, ne všechno musím
  říci hned a ne o všechny informace druhá strana hned stojí. Jednoduše
  řečeno, najít míru.

Nejhorší z mého hlediska je dát se chytit do pasti, která se jmenuje:

Jen vážně.

Tohle je past. Na druhou stranu seznamování:
Jen sex a nezávazně.
je další druh pasti. Osobně preferuji seznamování typu:
Dámo, líbíte se, líbí se mi jak vypadáte, jak mluvíte. Co bude dál se
uvidí. Třeba nic, třeba hodně.
Je-li zájem z obou stran ve vztahu pokračovat, pak je dobré se učit rozumět
tomu druhému, rozumět sobě samému a učit se celý život. Dokonce si myslím,
že někdy může být rozumné i ten vztah ukončit. Kdy? No, to je na osobním
rozhodnutí, ale může se stát, že jednoho dne, budete svého rozhodnutí i
litovat. Případně litovat, že jste neskončili dříve. Jo život je občas složitý.
Jo jo. Zazvonil zvonec a srovnávání v hlavě je konec.

•