Stejně ctnostní a stejně moudří. Bez potřeby všech spasitelů
Čemu se říkalo „socialismus,” jsem zažíval 39 let. Narodil jsem se do něj, zdálo se, že v něm i umřu a nepoznám nic jiného. Dost dlouho jsem neměl srovnání, když jsem ho měl a dodnes mám, nechci se do něj vrátit.
Nijak netoužím po stavu, kdy všechno patří všem, nikdo nemá nic všichni jsou stejně chudí a vlastně se všichni stávají experimentálními jedinci, pro neo-marxistické hrátky sociálních inženýrů.
Chápu, že i po sedm a dvaceti letech je tady pořád dost lidí, kteří vnímají stát jako velkého otce pečovatele, který mí povinnost se postarat o jejich štěstí. Pochopitelně se najdou ambiciozní jedinci, kteří se velmi rádi za peníze těch „méně schopných,” rádi postarají. Ovšem především k jejich prospěchu. Rozhodně ne k prospěchu těch, kteří jim za práci platí.
Rozumím těm lidem. Bojí se, že není v jejich silách se postarat o sebe, mají pocit, že nad nimi musí být nějaká vyšší autorita, která jim ukáže cestu. Pokud se tak ti „nahoře” nechovají, zlobí se na ně, že nenaplnili jejich očekávání a nechápou, že by se především měli zlobit na sebe. Ti „nahoře” jsou stejně omylní, stejně málo, nebo víc ctnostní jedinci, kteří myslí především na své zájmy.
Socani a levicoví blouznivci hodnotí, tím pádem manipulují s lidmi právě tím pejorativním pohledem na lidi, kteří mají starost o sebe sama. Starat se sám o sebe mnozí vydávají za projev sobectví. Jistě z jejich hlediska, když nechci aby se o mě starali jsem sobec, který jim bere jejich důležitost. A nechce jim svěřit své peníze, aby si mohli hrát na velkorysé spasitele lidstva. Uspokojit tak své představy o vlastní jedinečnosti a důležitosti.
Levicoví sluníčkáři hovoří o společném zájmu, podobně jako o něm mluvili marxisté rudí, kteří zdůrazňovali zájem celku. Jedinec byl nezajímavý. Ale sami sebe vnímali jako nadřazené jedince, kterých se zájem celku netýkal. To samé se děje dnes, kdy valná část spoluobčanů uvěřila jejich „nezištným” postojům. Najdou-li se tací, kteří jim jejich nezištnost nevěří, jsou ti nevěřící označeni hrubými názvy, kterými je levicoví sluníčkáři chtějí odkázat do patřičných mezí.
Připomíná mi to manželku alkoholika, která se dočkala toho, že její muž nepije, ale. Začal se zajímat o to co se děje, začal se starat, přestal se cítit provinile, uvědomil si svou cenu a hned je oheň na střeše, protože se plete do věcí, do kterých se nepletl, kam nikdy nestrkal pracky. Ona na něj křičí, chce aby jen nepil a jinak se do ničeho nepletl. Nestojí o svobodomyslného, na jejím mínění, nezávislého chlapa, který má svou cenu a dokonce si je vědom toho, že by se mohl zdát zajímavý i jiné ženě.
Tolik toho pro něj udělala, tolik se obětovala a nikde žádný vděk. Říká se tomu spoluzávislost. On je závislý na alkoholu, ona závislá na jeho provinění, díky kterému s ním patřičně manipulovala, tak aby jí zůstaly všechny kompetence. Že se hroutí manželství, nebo stát není důležité, důležité je to hřiště na kterém ona spoluzávislá manželka velí, stejně jako velí ti „morální giganti.” z neziskových organizací, kteří rádi dělají za cizí peníze dobré skutky. Aby uspokojili své choutky, klidně nechají zruinovat stát i rodiny.
Stejně jako ta manželka, která bezesporu trpí nedostatkem peněz, špatným zacházením, nedokáže odejít, postavit se na vlastní nohy, ulevit, protože by přišla o ten pocit moci na již zmíněném hřišti. Ta moc je ji nadevše. Tak podobně se chovají ti „spasitelé”, kterým je jedno jak trpí ti lidé, kteří se doprošují na úřadě o své peníze, které jim napřed vzali, aby ji pár drobtů hodili. Ty drobty jim vyplácí „moudrý” úředník, díky moci mu svěřené. Žadatel má povinnost se chovat slušně k tomu, kterého platí. Nedej Bože aby se na úředníčka křivě podíval.
Služebník občanů pak rozhoduje, co je rodina, co rodina není, rozhoduje komu děti vezme, komu je dá. Zašmodrchané právo, kterému nikdo nerozumí, ale neznalost zákona neomlouvá. Stejné jako když opilec svou nevypočitatelností udržuje své okolí v nejistotě, tak aby dostal co chce a mohl na něm bezohledně cizopasit.
Těžko srozumitelná situace, obtížná možnost domluvy, křik, nadávky a neschopnost a neochota ze všech stran něco udělat.
Přitom je vždy možnost normální rodiny, kde lidé se domluví na tom, co je společné a co je jednoho každého, stejně tak státu, kde se domluví na nezbytnostech, které chtějí dělat společně a jinak se každý stará o sebe,tak aby se o něj nemuseli starat ti druzí. V takové rodině a v takovém státu vyrůstají sebevědomí, hrdí, svobodní občané, co jsou si vědomi svých možností i svých limitů. Nepotřebují spasitele. Jo jo.
PS: Co je norma, neurčují socani, sluníčkáři, ani genderové aktivistky, ale lidé, co vědí, že příroda je příroda a něco se prostě odhlasovat sice dá, ale to je tak asi všechno. Ani když se to odhlasuje,nefunguje to a musíme se pokorně vrátit k přirozenému, osvědčenému a tím pádem života schopnému.
Jan Jílek
My pony, rifle and me
Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít
Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny
Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."
Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije
Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Jan Jílek
Úplně konformní chlápek
Sparta opět odvolala trenéra. Nedivím se. Už dlouho jsem neviděl tak dobrý klub v takovém rozkladu. To už tak bývá. Něco se pokazí a najednou jde vše jak v dominu. Kostky padají jedna za druhou.
Jan Jílek
Slavná nevítězství
„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.
Jan Jílek
Asi nebudu nejlepší
Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.
Jan Jílek
Majitelé pravdy a nekonečné kolo sporu
Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.
Jan Jílek
Docela dobré dědictví
Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.
Jan Jílek
Bramboračka na talíři i v hlavě
Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.
Jan Jílek
Dvě pravidla
Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.
Jan Jílek
Dvě víkendové radosti a jedna šmouha
Učil jsem vnučku obchodovat. Přišla na návštěvu, původně měly přijít dvě vnučky, neb té starší, Elence jsem koupil tašku do školy, přesně tu, co si přála a těšil jsem se, že ji ji předám. Nepřišla, měla horečku.
Jan Jílek
Nemám bohužel žádné zázračné vlastnosti
Volala mi včera neznámá paní, která se dotazovala, zda jsem psychotronik. Musel jsem ji zklamat. Nejsem, nijak se o psychotroniku nezajímám a nemám žádné zázračné vlastnosti.
Jan Jílek
Útržky úvah posledních dnů
Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.
Jan Jílek
Kouzlo nechtěného
Přečetl jsem si několik třeskutě vtipných blogů na aprílové téma, z nichž ten nejtřeskutější, byl blogerky Palkové, na téma stěhování americké ambasády.
Jan Jílek
Když se to umí, je to ke koukání
Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.
Jan Jílek
Umím číst, to je všechno
Už asi dvacet let říkám svým vrstevníkům ohledně počítačů. „Nebojte se něco zkusit, počítač tím nezničíte, maximálně shodíte aplikaci.” Opakuji, ale někdy jak se zdá zcela marně.
Jan Jílek
Brazilský kafe a anglický čaj
Tak jsem včera a předtím v pátek ochutnal brazilský kafe a anglický čaj. Tedy, viděl jsem dvě světová mužstva, se kterými hrála česká reprezentace. Bylo na co koukat.
Jan Jílek
Zřejmě nebude hlupák
Se zájmem jsem si přečetl zprávu, že president Trump je v podstatě nevinný. Nespolupracoval s Rusy, nemá na krku žádný kriminální čin, který by ho mohl stát presidentský úřad.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x