Makat a nekňučet!!!

Dorazil truhlář. S knihovnou a všemi věcmi k tomu určené. Knihovnu potřebuji, bude ji věšet na zeď a všichni sousedi budou mít v paneláku radost a budou mne milovat, protože truhlář bude vrtat.

Tohle je výhoda paneláku. Všichni vědí, že se něco děje. A mohou závidět, mohou se zlobit, případně trénovat trpělivost, jako ji vždy musím trénovat já, když se někdo v domě v neděli v poledne rozhodne, že musí něco předělat.

Mám vlastně veškerý nábytek udělaný a míru. Ložnici, vestavěné skříně, knihovny akorát kuchyňskou linku jsem si koupil, truhlář ji sestavil. Takže můj byt nevypadá jako panelákový byt, ale jako byt člověka, co si neumí vybrat nábytek v obchodě, tak si nechá smontovat police a v těch má skoro všechno uloženo. Samé dřevo.

Dřevo má tu výhodu, že působí velmi teple a příjemně. Kdybych měl zbytečné peníze, koupil bych pozemek a nechal si postavit srub. Takové, jaké jsem viděl v Kanadě. Tlusté klády, aby Indiáni neprostřelili zdi. Ne, vážně, ty sruby byly skutečně na bydlení, nikoliv na rekreaci, jako u nás. A takový srub, co má teplou vodu, elektřinu, by nebyl marný.

Skvělá tepelná izolace, slušná kamna na dřevo, případně krb, nebylo by to špatné bydlení. Možná jsem měl peníze, co jsem investoval do bytu, investovat do srubu. Možná. Ale, aspoň jsem si to tu skoro jako ve srubu zařídil. Mnozí jedinci, co se mi vysmívali, že jsem si pořídil jen panelákovou kobku, by asi byli překvapeni, jak se byt v paneláku dá zařídit.

Státní svátek. Vždy jsem měl tenhle státní svátek trochu pomíchaný. Za totáče se neslavil. Volno nebylo, až vlastně poslední dva roky myslím, pouze v roce 1968, se oslavovalo padesát let výročí Československa. Pro mne to byl pravěk, stejně jako je pravěk pro většinu lidí kolem mne rok 1968. Asi je to dobře. Také jsem nijak netrpěl tím, že je ta republika tak stará. Spíš tím, že se tu zrovna usazovala okupační mocnost jménem Sovětský Svaz a bylo jasné, že hned tak neodejdou.

Tedy tehdy jsme my mladí, předpokládali, že neodejdou vůbec. Vypadalo to že se Sovětským Svazem na věky a nikdy jinak. Nakonec to bylo na 21 let, ale stačilo to i tak. Dočkali jsme se svobody. Já si prostě myslím, že tenhle stát přes veškeré řeči má možnost být svobodný a je jen na nás občanech, jestli si tu svobodu dáme vzít, či nikoliv. Pořád je ještě čas.

Ono opravdu stačí klepnout přes prsty ve volbách ty hochy, co mají pocit, podobně jako toho „nového, bolševického jedince,” který měl pocit, že je mu dovoleno vše. Není. Prostě zase zalezou, všichni ti sluníčkáři, levicoví aktivisté, co hodlají spasit svět, a nikdo se jich o to neprosí. Rozhodně ne většina tohoto národa. Couvnou, když ucítí odpor.

Odpor, který nemohou jen tak minout. Co nám udělají? Tanky už na nás nemají, už jim zbývá jen nám vyhrožovat, že nás nebudou mít rádi. To je asi tak všechno. Stačí jim to v příštích volbách spočítat. Už víme, že levice nás nespasí. Tomu jsem nevěřil nikdy, ale mnozí jiní ano. Už otevírají oči. Doufám, že jim je socani otevřou dokořán. Zase chtějí socani rozhodovat o nás, bez nás.

Chtít můžou, pokud se jim postavíme, tak jim zbude jen to chtění. Mám heslo: „Makat a nefňukat.” Kecy, že jsme ovčané nechám těm, co se za ovčany považují. Já jsem občan! A být občan,  znamená mít odpovědnost za sebe sama. Žádný socan za mne odpovědnost nemá. Nijak se jich neprosím, aby si za mě dělali starosti. Ať si zaplatí své dluhy, co nadělali a starají se aby měli své hospodářství v pořádku. Stejně tak ti spasitelé z ANO.

Tahle zem nepotřebuje spasitele, ta potřebuje svobodné občany, co všem těm, co se chtějí starat o to jestli dobře a zdravě jíme, abychom nepracovali v neděli a ve svátek atd, řeknou ať se starají o svoje zdraví a svůj odpočinek. Jsme dost dospělí, abych nepotřebovali rady od nich jak žít, s kým žít, s kým nežít, co dělat a nebo nedělat.

Pokud se lidé starají o své věci, nepotřebují nijak extra chytrou vládu. Případně poradce jak na to. Pokud ho někdo potřebuje, jistě se umí zeptat, kde ho najde. Kdo neumí, zavolá mi a já ho to za pár korun naučím. Neudělám to za něj, jen ho naučím jak se zeptat a on zjistí, že na zeptání se vážně neumírá. Stejně jako na dospělost.

Dospělí lidé potřebují vládu a úředníky minimálně a když je potřebují, tak protože je platí, vláda jim musí vyhovět a chovat se podle přání svých nadřízených. To jest občanů. Takže občané České republiky,všechno nejlepší ke státnímu svátku. Žijeme jen jednou. Makat a nekňučet!!! Jo jo.