Neradím, neřeším, jen poslouchám a zrcadlo nastavuji.

Občas dostávám dotazy, co bych poradil lidem, kteří mají smůlu, trpí, bojují a nemají úspěch. Dostávají se do problémů, které se zdají být neřešitelné.

Vždy když čtu komentáře tohoto druhu: ..řekněte mi jak řešíte člověka který MAKAL přesto selhal, KTERÝ DŘEL A PŘESTO JEHO DŘINA NEMĚLA ŽÁDNÉ VÝSLEDKY... Tomu vyčtete co? Z čeho jej obviníte ty, z lenosti, z blbosti ? Nebo z čeho vlastně ?? Co řeknete člověku, který se rval a snažil tak dlouho dokud ho to nezlomilo. Co mu řeknete až rezignuje a nachystá si špagát? Odpovídám asi takhle.

Vždy, když se někdo takhle dotáže, odpovím, že netvrdím, že se do potíží dostávají jen lidé líní, hloupí. Většinou si dokonce není ani nutné chystat špagát. Tedy skoro vždy to jde bez špagátu.

Do potíží se dostávají hlavně lidé, kteří si třeba špatně vybrali a chtějí za každou cenu dokázat sami sobě, že na to mají. Mají na něco jiného, ale ne na tu činnost, co provozují. Nic jim nevyčítám, pokud za mnou dojdou, zkouším s nimi objevit důvod jejich neúspěchu.

Většinou se jedná o lidi, kteří si nevidí na svá slepá místa a opakují stále stejné chování, mají stále stejné představy o tom, co by jak mělo fungovat, doufají, že se to zlomí a ono se to neláme jak by se lámat podle jejich představ mělo.

Představy o tom, co by mělo být, jsou někdy až smrtící, nebo do debaklu vedoucí. Vzpomínám si na svůj život, kdy jsem měl pocit, že ať dělám, co dělám, stejně se mi nevede. Nebylo to smůlou, ale způsobem života a myšlení, který jsem vedl. Žil jsem v představách, jak se člověk chová a neviděl jsem, pod vlivem výchovy, plus převzatého chování, že nemám smůlu, jen si prostě občas nevidím na špičku nosu. Terapie a posléze terapeutický sebezkušenostní výcvik mnohé zlepšil. Nejsem permanentně šťastný, ale poradím si.

Tak to obvykle bývá. Často se nám zdá, že nejde nic jak by mělo. Na cokoliv sáhneme, nepovede se. A ono stačí jen změnit mírně směr uvažování a chování.

Pokud tak neučiníme pak se stále nevede. Nevede, protože pořád držíme stejný směr, konáme, jak jsme zvyklí, nechceme nic změnit, protože změna je riziko, nebo jsme líní změnit pohled na situaci a poměry.

Většina dobrých příruček, které lidé napíší pro druhé lidi nefunguje jednoduše z toho důvodu, že hledáme cestu k úspěchu, učíme se dělat ty správné věci, ale příručky nás nenaučí myslet způsobem odlišným od našeho dosavadního způsobu myšlení, postojů. Jen málokdy při čtení těch správných návodů jsme schopni se podívat na události, které se dějí kolem nás jiným pohledem. Očima těch druhých. Tak jak se děje v terapii, nebo v dobře vedené diskusi.

Rady selhávají jednoduše z toho důvodu, že je čtou lidé, co se ocitají v napjaté situaci a neumí improvizovat, neumí se rozhodnout, protože se bojí o to málo, co mají, bojí se ztráty, bojí se opustit známý svět, jež ač jim neprospívá, je v mnoha směrech vlastně ten bezpečný.

Ať se jedná o vztahy, podnikání, nebo zaměstnání. Žena která měla otce alkoholika, si z velkou pravděpodobností najde muže alkoholika. Muž, který měl matku hysterku, si nachází hysterky, které mu neustále komplikují život. Má tendenci tyto vztahy s těmito ženami opakovat. Někdy až do sebezničení, podobně jako žena, která se rozvede s gamblerem, aby si našla jiného hazardéra. Dokud tito lidé nepochopí své motivy, svou minulost jež je vede ke stále stejným omylům a rozhodnutím, nezmění je, nikdy se nevymaní z toho kolotoče smůly.

Mnozí lidé pochopí tuhle skutečnost až v terapii, buď individuální, nebo skupinové, případně pod tlakem velmi bolestivých korektivních životních zkušeností. Jako je třeba bankrot, rozvod, smrt blízkých, úraz. Bohužel. Lidé dost často považují ty, co se obrátí na terapeuta za outsidery. Ti kteří se na něj obrátí, se též mnohdy považují za outsidery, kteří si sami neumí poradit. Jenže, terapie není o poradenství.

Terapie je právě o nahlédnutí na sebe sama, na objevení svých slepých míst, objevení mylného způsobu uvažování, umění vyslechnutí názorů, se kterými sice nemusíme souhlasit, ale můžeme se naučit poslouchat a díky naslouchání, což je výhodný způsob chování, mnohdy máme šanci objevit perlu, kterou „mimoděk” objevíme jen když se ponoříme pod hladinu. A kterou jsme dlouho neviděli, protože náš způsob uvažování, chování nám neumožnil se pod tu hladinu našeho nitra ponořit.

Ano i dobře vedená diskuse, kde si lidé naslouchají, nechají se inspirovat, okamžitě se neohrazují proti řečenému, dokáže objevit ty nugáty zlata skryté v písku. Osobně považuji diskusi za zlatonosný písek. Někdy je zlata víc, někdy méně, ale vždy se nějaké potřebné valounky objeví.

Zažil jsem mnoho změněných osudů, kdy se lidské osudy měnily, nejen protože se ti lidé rvali, ale že se chovali efektivně, protože zrovna nebyl čas rvaní, ale čas vyjednávání, čas hledání spojenců, nebo čas konání v úplně jiném oboru, než dosud. Je spousta dobrých lidí, kteří jsou schopní, umí něco, jen třeba se zatím nenaučili vyjednávat, nenaučili se dávat si pozor, byli příliš důvěřiví, nebo příliš nedůvěřiví.

Neuměli říci ne, protože byli vychování v dobré víře, že říkat ne, je vlastně neslušné. Lidé, co podléhají manipulaci, která jim namlouvá, že mají povinnost se kvůli druhým zničit a trpět jen proto, aby se druhý, mnohdy cizí člověk měl dobře, protože dokázal dobráka přesvědčit, že ten pocit dobrého skutku, co ho zničil, je nade vše.

A na druhou stranu, že pokud chtějí jen brát, dříve, nebo později se k nim jejich sobectví vrátí, ti druzí si nenechají do nekonečna líbit jejich vyčůranost a sobectví. V takovém případě apely na změnu chování a rady nefungují. Funguje jen terapeutem dobře nastavení zrcadlo.

Tak asi takhle bych odpověděl na ten komentář. Dalo by se říci ještě více, ale je noc a myslím, že tohle zatím stačí. Jo jo.