Práce šlechtí člověka, důchodce se neleká

Díval jsem se včera na „Singing in the rain”. Byl jsem nadšený z toho filmu, vlastně nikdy jsem ho neviděl, jen jsem z něj znal ústřední písničku.

Má láska se chtěla dívat na nějaký hezký film, tak jsem našel tohle. Byl jsem zvědavý. Ano, naivní, skoro bez příběhu, více tanečních ukázek než děje. Ale tanec mám rád, stepování se mi líbí a Gene Kelly byl excelentní tanečník. Zopakuji si ještě „Hello Dolly” s Barbarou Streisand a asi budu mít na tento týden filmového umění docela splněno.

Tím neříkám, že se nepodívám na nic jiného, ale už jsem viděl k výše zmíněnému filmu, „West Side Story”, Před dovolenu „May fair lady”, takže ještě Barbaru a už mám skoro splněno. Jistě krásných muzikálů je dost, ale tyhle jsou čistou klasikou. Tedy pokud k tomu přidáme „Funny Girl.” Také s Barbarou Streisand.

Aby té klasiky nebylo po ránu málo, pouštím si Mika Oldfielda. Toho také občas mohu. Zjistil jsem, že je dobré si poslechnout jeho věci v celku, pak mu člověku najednou dojdou souvislosti. Ale možná je to můj dojem. Jednotlivé věci, mimo snad „Moonlight Shadow”, nebo „Shadow on the Wall” se dost těžko poslouchají. Tedy mě.

Je zvláštní, že v dobách mého mládí byly tyhle filmy mezi těmi, které jsem ani tak vidět nemusel. Dnes oceňuji jejich půvab, jistou naivitu, výpravu atd. Sedím, dívám se, vzpomínám na staré časy, kdy „... prej bejval svět před fůrou let jak z růže květ a já se ptal, proč nezůstal jen chvíli dál?”, jak svého času, kolem toho roku 1970, zpíval mistr Gott v písni: „Hej páni konšelé.” On také v té samé písni zpíval: „Hej, páni konšelé,já bych chtěl na zemi ráj...” Což tehdy kritizoval soudruh první tajemník KSČ Gustav Husák jako nemístné přání.

No jo, bolševici, ráj slibovali a když se jich někdo zeptal, kdy jako bude, tak ho odkázali na zářné zítřky. Jenže nikomu se nechce čekat na zářné zítřky a s tím tedy bolševici neuspěli. Ti dělali jednu chybu, vše odkazovali na nějakou budoucnost. Dnes zní, že zle už bylo a bude ještě hůř. No, ještěže člověk všemu nemusí věřit a spoustu hezkého je schopen si zařídit zcela sám, bez konšelů. Jak tehdy za totáče, stejně tak dnes.

Ono pořád platí: „Budete-li myslet dobře, stanete se nebem, budete-li myslet zle, stanete se peklem.” Jak sami sobě, tak druhým. V obou případech. Ledacos se dá změnit, ne všechno, ale myšlení určitě, alespoň částečně. Pak se mnohým s tím změněným myšlením a pohledem na svět uleví. Nemusí se ulevit nějak závratně, stačí někdy jen málo a svět je hned jinačí. I bez konšelů.

Bohužel, mnozí z nás věří, že přijde někdo, kdo jim zajistí život bez dřiny a námahy. Jsou tací, co se narodili se zlatou lžičkou v ústech,jak se někdy říká, nemusí usilovat o nic, vše mají, ale ani ti nejsou vždy spokojeni a šťastni. Tak nevím, prostě, co si člověk neudělá, asi nemá. Sem tam může něco dostat, ale to je jen sem tam.

Tak ještě dnes, zítra a pozítří, ten sladký čas, kdy nic nemusím a v pondělí už nastane tvrdá práce. Už mi volalo tento týden několik lidí. Odkázal jsem je na příští týden. Pokud se ozvou, nudit se nebudu. Sice bych mohl jít do důchodu, ale nějak se mi nechce. Koncem roku se začnu zajímat o svůj důchod a asi se stanu pracujícím důchodcem.

Tohle si říkám už třetí rok. Jak to bude, uvidím. Moje dcery mi pořád říkají, že s tím jen vyhrožuji. Třeba je překvapím. Budu jezdit po Praze a budu hledat slevy. Prý to tak důchodci dělají. Musím se informovat. Jo jo.