Frackové a nedoukové

Pokračoval jsem dnes v čištění počítačů. Našel jsem aplikaci pro Mac a dal se do práce. Jo mraky místa tak člověk objeví.

Ono čištění postupně nejen na PC, dokáže uvolnit mraky místa nejen v PC, ale i v bytě. Postupně takhle proberu skříně a věci na balkoně a zase něco vyházím. Pak se pyšně rozhlédnu kolem sebe a na nějaký čas opět klid.

On toho člověk jako takový zas tolik nepotřebuje. Tohle si uvědomuji o každé dovolené. Moderní materiály určené táboření jsou lehké, takže toho tolik nenesu. Vlastně jen co potřebuji k životu. Spacák, stan, něco málo oblečení. Ešus, hrnek, vařič plyn. Nůž a lžičku. S touhle výstrojí jsem prošel celý svět. Nic mi nescházelo. V posledních letech přibyl telefon a tablet.

Za jedenáct let, co bydlím na Barrandově, se byt zlehka zaplnil. Když jsem se přistěhoval, byl byt poloprázdný. Neb jsem toho při posledním stěhování spoustu vyházel. Od té doby se zase byt zaplnil knížkami, CD a jinými „důležitými věcmi.” No ještě si občas koupím papírovou knížku, ale mnohem méně krát, než ty první roky zde.

Dovolená pomalu ubíhá. Užívám si volna, sousedi předělávají byt, tak občas trochu hluku, ale snesitelné. Sleduji zprávy, ale jen mírně. Je léto a ve zprávách není nic hezkého. Někteří moji známí mají jakýsi zvrácený smysl pro humor, když brouzdají po netu a inzerují všechny možné hrůzy na FB. Zřejmě některé zablokuji. Nemám potřebu opakovaně číst, co si jednou přečtu ve zprávách.

Nevytýkám jim to. Mám pocit, že někteří lidé se domnívají, že čím víc o těch hrůzách budou vědět, tím se něco změní. Nemyslím si to. Domnívám se, že stačí vědět přiměřeně. Přiměřeně a dál se zabývat životem tak, aby jednomu každému ten způsob života vyhovoval. Pak se lidé věnují tomu, čemu mají a v případě nutnosti se začnou starat o to, aby ta hrůza nepřerostla do neúnosné míry.

Informujme se a tlačme na ty, co jsou odpovědní, dali se zvolit, aby nám za naše peníze sloužili, sloužili nám, jak se sluší a patří. Kecy o tom, co nejde, ať si nechají na doma, nebo jdou od válu. Zkušenost mi říká, že přiměřený tlak, přiměřené požadavky dokáží vytvořit náladu pro změnu. Pomalou, postupnou a tím pádem trvalou. Evoluce, nikoliv revoluce. Revoluce jen ničí osvědčené a zanechávají spoušť a zkázu.

Evoluce vždy spolehlivě najde nejlepší řešení. Sice to někdy trvá, ale pak řešení funguje. „Miluji jedince”, kteří přijdou, vše rozvrtají, pak zjistí, že je toho nějak moc a zmizí. Takové hochy a dívky mám skutečně v oblibě. Pokud o nich mluvím jako o hoších a dívkách, tak z toho důvodu, že tihle lidé nikdy nedospějí. Celý život žijí v přesvědčení, že každý jejich nápad je hoden Nobelovy ceny a oni spasí na věky lidstvo.

Nakonec se ukáže, že jediné, co po sobě zanechají, je zkáza a zmar. Většinou jsou to socani nejrůznějšího ražení a rozumu. Tedy toho mívají většinou pomálu, ale mezi sebou si vždy dokáží potvrdit, že jsou geniální a dost často mají i slušnou slovní zásobu. Se kterou ty prosťáčky toužící po rychlém bezpracném zbohatnutí osloví. Víra některých jedinců, že pokud některým vezmeme a jiným dáme, povede k nekonečnému štěstí, je až dojemná.

Nakonec se ukáže, že některým vezmeme, druhým dáme co nejméně, aby zůstalo za nehty těm, co berou. Prosťáčkové jim dokonce ještě za to tleskají. Pak zapláčí a chtějí víc. Jenže není kde brát. Zjistí, že když socanům dojdou cizí peníze, už není kde brát a nastane krach. Pak se najdou dobráci, co pláčí za těmi „zlatými socanskými časy.” Akorát nedojde jim, že někdo ty peníze musí vydělat. A že v normální společnosti, prostě lidé žijí podle toho, na co mají. Za normální společnost považuji tu, kde nevládnou socani všeho druhu. Kde nevládnou ti, co mají jen právo na štěstí, ale hlavně povinnost se o sebe postarat.

Ti, co se nechtějí o sebe postarat, ti holt by měli mít hlad a bídu. Když má člověk hlad, začne hledat řešení, jak se dostat k jídlu. Buď si na něj vydělá, nebo ho ukradne. V obou případech se jedná o osobní odpovědnost za svůj život a své činy. Také se tomu říká „korektivní zkušenost.” Na téhlé korektivní zkušenosti stojí celá lidská civilizace. Staráš se, máš, nestaráš se, nemáš.

A teď mě chtějí někteří nedoukové přesvědčit, že to funguje jinak. Nefunguje. Čím víc kdo dostane jen tak zadarmo, tím víc je přesvědčený, že má nárok na ještě víc. Stačí se podívat kolem sebe. Frackové všeho druhu, jsou přesvědčeni, že mají nárok na péči rodičů do šedesáti let, tedy těch dětí, ne rodičů. Ale když projdou tou korektivní zkušeností, docela je to frackovství přejde. Dá se říci, že docela rychle. Setřou slzu z oka a začnou makat. Práce jim jen prospívá. Jo jo.