Být hlady je čirý nerozum

Rozhodl jsem se, že si zítra užiji válecí den a vyrazím do prérie v neděli. Vyperu, uklidím, kouknu na fotbal a v neděli ráno se vydám na Východ.

Už se těším, že celý měsíc nebudu muset vstávat. Prostě usnu, probudím se, budu-li vyspalý, sbalím tábor a jde se. Pochopitelně se řádně nasnídám, uvařím kafe a pak budu putovat. Krok za krokem, stále vpřed. Nebudu si lámat hlavu s tím, co jím, jestli se nepřejídám, protože na pěší cestě se nikdo nemůže přejíst.

Vyměnil jsem baterie u krokoměru, neb už tam byly dlouho,(našel jsem šikovného pána v Palladiu, hned u vchodu. Nemám takový křížový šroubovák,ale on jo, takže hotovo.) Koupil jsem plyn. Abych mohl vařit to kafe po ránu. Jednoduše jsem dnes všechno vyřešil.

Včera jsem měl hezký den. Vnuk má dnes narozeniny, včera dostal první vysvědčení, samé jedničky. Šli jsme koupit tedy Lego. Ninjago. Pochopitelně to největší. Pak jsme dali zmrzlinu, koupili ještě dort a jeli domu. Má láska z něj byla u vytržení, jak byl hodný. Ještě aby nebyl. :-) Dal jsem ty peníze za Lego rád. Vím, že tohle ho baví, skládat, stavět, aspoň získá určitou zručnost. Když má chlap šikovné ruce, neztratí se.

Kdyby bylo na mě, tak každý chlap by se musel vyučit nějakému černému řemeslu a až potom by šel třeba na vysokou školu. Jsem přesvědčen, že by jim to prospělo. Mohou se intoši smát, ale chlap, který umí rukama něco udělat, získá další rozměr. Dokonce bych si troufl tvrdit, že duchovní.

Tak jsem si vlastně za ty dva dny docela užil. V blázinci vše dnes proběhlo v klidu. Vědomí, že se budu zase měsíc toulat, dalo by se říct, kam mě nohy ponesou (pokud mne ponesou),je povznášející. Těším se, že uvidím v polovině července nejstarší dceru, vnuka, vlastně skoro celou rodinu. Sejdeme se na svatbě.

Moji rodiče milovali ty rodinné srazy. Sešlo se pár desítek příbuzných, povídalo se, zpívalo, jedlo. Na to se dbalo. Mé tety měly pořád strach, že jsem malý hubený, taková lehká váha mezi těmi metrákovými Jílky. Ale už se to „zlepšilo.” Určitě by dnes ze mne měly radost. Zapadl bych.

Pamatuji, jak jsem si jednou řekl o přídavek a má matka mě okřikla, že nejsem doma. Všichni strnuli, protože mít hlad na takovým srazu, nedat dětem dost jídla, si nikdo neuměl z Jílkových ani představit.

Teta Jiřina dala na talíř menší porci bramborových knedlíků a kousíček masa, asi tak pro dva dospělý chlapy, se slovy: „Nech ho, Katko, dyť je hubenej.” Strejda Pepík mě vlídně pobídnul: „Žer!” Já ji snědl, bylo mi asi čtrnáct, pochválila mě. Pak přišla teta Lída s tetou Boženou, podívat zda jsem to opravdu snědl a teta Božena pravila: „No, Jeníčku, tebe budou mít ženský rády, ty sníš všechno.” Teta Božena tehdy na tom srazu vařila. Měla svatou pravdu. Ženy mne milovaly, neb jím všechno a nevybírám si.

No jo: „Doma jez, co máš, jinde, co ti dají a neurážej tím, že necháš na talíři,” pravila zas babička Jílková. Ta zažila dvě světový války, stejně jako ty čtyři její starší děti, takže ta věděla, co je hlad. Zhubnout člověk může vždycky. Ale když není z čeho, pak je už hůře.

Cestou domu jsem se svou láskou seděl naproti velmi hezké dámě. Jenže by ta dáma mohla zároveň sloužit jako manekýnka v klubu mentálních anorektiček. Hučel tam do ní jeden pán, má láska se domnívala, že by to mohl být terapeut, nevím, raději jsem tu debatu nesledoval. Mám po práci a ona mne o nic nežádala. Ale nevypadala na to, že by se v životě dosyta najedla.

Jo, v remosce se pečou francouzský brambory, večer bude fotbal, slunce svítí a vlastně, dokud jsou na světě takový věci, tak je hovno zle, jak by pravil svého času strejda Olda.

Já doufám, že cestou deset dvanáct kilo shodím, hubnout mám z čeho, trochu zesílím. Mám rád mírnou námahu. Přijde mi ta mírná námaha rozumná. Jeden neatrofuje. Aspoň ne tolik. Jo jo.

•