Bezchybně

Tak jsem si trochu prohlížel, trochu skenoval a zároveň vzpomínal. Mám na mysli fotografie, které jednou za čas vyhrabu ze skrýš, Naskenuji, abych viděl jak ti lidé opravdu vypadali.

Takové ty malé ozubené fotografie, spíše hnědobílé, než černobílé, mírně neostré, na kterých rozezná obličeje jen ten, kdo ví o koho vlastně jde, protože nad těmi fotkami strávil dost času s rodiči, kteří mu vyprávěli příběhy o lidech, co v dětství potkával, navštěvoval, mluvil s nimi.

No a potom, najednou ty staré fotografie začnou vyvolávat emoce, vzpomínky, úsměvné, smutné, nebo v obojím duchu. Rád prohlížím tyhle fotografie, vracím se díky nim do časů dávno minulých, nikdy se nevrátivšich. Ti lidé ožívají v mé mysli. Dávno mrtvi, přesto v mé mysli živi. Asi bude něco na tom, že dokud žijeme a myslíme na ty, co tu nejsou, tak vlastně nás nikdy neopustili. Jen poodešli.

Tak jsem naskenoval fotografii mých prarodičů, s pěti dětmi, když dvě ještě nenarozené a tři starší na ni nebyli. Na statku v Popovicích u Brandejsa, kde žili. Všechny děti bosé, jak se slušelo a patřilo v té době na vsi. Mám na mysli rok 1928. Naskenoval, zvětšil, dal na Facebook, kde sklidila velkou pozornost.

Díky tomu zvětšení jsem mohl více nahlédnout do mysli těch fotografovaných. Tehdy se dát fotografovat, bylo docela pro tyhle lidi vzácnost. Takže je pro mne i vzácnost vlastnit tyhle fotografie, protože ona mi vlastně říká, kdo jsem, odkud jsem, kdo byli moji předci. Což považuji za důležité vědět jak pro sebe, tak pro své děti.

Mnohé dnešní děti, neznají své prarodiče. Většinou z otcovy strany, protože „emancipované” matky se o to postarají, aby jejich děti v rámci trestu, který pro jejich otce ony matky stanovily, nikdy nikoho z té strany neznaly. Už se to vylepšilo natolik, že dítě nezná ani dědečka a babičku z té strany, ale nezná ani dědečka ze strany matky. Neb jejich babička z matčiny strany jim připravila podobnou situaci.

Socialismus má prostě své výsledky. Když se dívám na ty bosé děti, které stojí před těmi rodiči, neumím si představit, že by jim matka oznámila. „Milé děti, tatínka už vídat nebudete, nezaslouží si aby se s vámi stýkal, není toho jednoduše hoden.” Ten „brutální,” kapitalismus tohle prostě nedovolil. „ Udělal sis děti, tak se o ně postarej!” Dnes už se starat nemusí. Stát se postará. Což je zcela a zcela běžné. Soudím tak podle svých klientů a pacientů. Většina mých pacientů kolem dvaceti, pochází z takových „ rodin.”

Otcové nejsou. Nebo jsou, ale ti kluci se s nimi setkali až v dospělosti. Prarodiče také pak nejsou. Jen matky, co zoufale shánějí dalšího chlapa, který by ji pomohl vychovat dítě, či děti. Některé mají i štěstí, že jim má kdo platit alimenty.

Jo, vlastně od vzpomínek,na ty bosé, chudé děti, co v dospělosti moc nenaříkaly, smály se, hlásaly heslo: „Být chudý a ještě k tomu smutný, to přeci ani Pán Bůh nežádá„ jsem se dostal k dětem, co mají mnohem více, bosi snad byli jen v létě, a jen někteří na koupališti, mají mnohé, co ti moji předci nikdy neměli, ale ani polovinu té jejich odvahy k životu. Stížností a požadavků mají víc než dost. Chuti něco udělat, postarat se ani desetinu, která by se rovnala těm stížnostem a požadavkům.

Valná část z nich umí jen jedno. Umí natáhnout ruku. S vědomím, že mají právo. O povinnostech se nemluví. Moc velká námaha mít povinnosti. Ruku natahují bezchybně. Socialismus je naučil. Jo jo.