Každý za sebe

Občas v životě vypadá vše ztracené. Občas. Nic se nedaří, nic nejde, všechno se zdá marnost. Něco podobného jsem cítil v pátek, když jsem sledoval fotbal.

Dostali jsme druhý gól a bylo mi jasné, že je vymalováno. Abych nakonec zjistil, že není vymalováno, že naděje pořád žije. Ano, fotbal je jen hra. Hry patří do života. Hrajeme občas špatně, nic se nevede a přesto se nakonec podaří uhrát solidní výsledek. Pokud vše člověk nevzdá a nerezignuje.

Tohle občas říkám svým klientům. „Jste v debaklu, zdá se, že debakl nebude mít konec, ale pokud vydržíte, zjistíte, že konec má. Přestane to s vámi jít s kopce.” Většinou nevěří, jsou zahlceni svými problémy, nezdary, které si pilně pěstovali dlouhá léta. Opouštějí je ženy (někdy), které čekaly dlouhá léta na změnu, aby nakonec zjistily, že už čekat nechtějí, jsou unavené, chtějí si něco užít, najdou si někoho jiného.

Najdou si někoho jiného, s železnou pravidelností podobného, povahově a i problémy. Také podlehly ty ženy té skepsi, která jim nedovolí už věřit v lepší časy, nebo už nechtějí toho chlapa, co jim sliboval tisíckrát změnu, která podle nich přišla pozdě a ony si už jen chtějí užít, co zameškaly. Nakonec většinou si neužijí nic, protože v tom debaklu jsou také.

Musí se měnit, musí hledat cestu k vlastní rovnováze. Dokud se ale nezačnou chovat jako ti muži, které opustily, nikdy nedojdou pokoje a klidu. A nelze ten čas zkrátit, nelze nic přeskočit. Ani na jedné straně.

I ti naši hráči nemohou nic přeskočit, evidentně zaostávají za světem. Ale jak je vidět, při troše dobré vůle, odvaze, plus vytrvalosti, lze se dostat někam, kde aspoň trochu slunce svítí. A neslyší jen nadávky a odsouzení.

Tak těm i těm, přeji, aby debakl dokázali proměnit aspoň v remízu. V pocit uspokojení, že nemusím stát na vrcholu, ale patřím mezi slušné hráče, stejně jako slušné lidí, co vědí, že štěstí se neděje, ale musí se udělat, jak říká V. E. Frankl a jen vytrvalost vede k cíli. Jo jo.